| Baskerville John Význačný anglický knihtiskař a malíř písma, který působil v polovině XVIII. Století v Birminghamu. Ještě dnes nese určitý druh písma jeho jméno. Bauer Andreas Frederich Spolupracovník Königův. Když se König rozešel se svými společníky v Londýně, vrátil se roku 1818 do Německa. Smlouvu s Bauerem uzavřel již roku 1817. Berthold Hermann Německý písmolijec, roku 1787 uvedl v souhlas francouzský systém Didotův se zákonitou mírou metrickou (30 cm = 798 typometrických puntíků). Bewick Thomas Angličan, umělec, vynálezce dřevorytu. První rozřezal roku 1830 dřevo hrušní a zimostrázu napříč kmene a použil rydel, napodobiv tak mědirytinu. Bible 42řádková Nejvýznačnější dílo Gutenbergovo, vyšlo v Mohuči v počtu 150 výtisků, tištěných zčásti na pergamenu, zčásti na silném papíře. Nyní existuje ještě asi 44 výtisků, rozsetých po celém světě. Bible se skládá ze dvou dílů a má dohromady 1282 stran. Bodoni Giambattista Ital, tiskař v Parmě v Itálii v letech 1740 – 1813. Vyřezal mnoho druhů krásných písem, rovněž jeho tisky ukazují to nejlepší, čeho bylo kdy v knihtisku dosaženo. Tvary jeho písem dochovaly se až podnes a nesou stále jeho jméno, vynikajíce jednoduchou pravidelností. Bulock William Američan, ohlásil roku 1863 patent na první upotřebitelný rotační stroj na tisk z nekonečného kotouče papíru. Výkonnost stroje byla tak velká, že potiskl v jedné hodině po obou stranách 16 km dlouhý pás papíru. Catholicon Věčná encyklopedie a latinská gramatika, poslední velká práce Gutenbergova. Má 373 listů foliového formátu. Dílo bylo vytištěno v Eltville nad Rýnem, kde za peněžní podpory doktora Konrada Humery byla zařízena tiskárna, snad ze zbytků zařízení Gutenbergova. Coster Lourens Janszoon z Haarlemu Holanďan, šenkýř vína, člen laického bratrstva při chrámu sv. Bavo. Byl uznáván dlouho, hlavně v Anglii a v Holandsku, za vynálezce knihtisku. Tiskl určitě s dřevořezeb latinské mluvnice, zvané donata. Žil v letech 1390 – 1484. Didot Firmin Knihtiskař, písmorytec a písmolijec, nejvýznačnější člen slavné pražské rodiny knihtiskařské, žil v letech 1764 – 1836. Zabýval se litím psacího písma a zdokonalil stereotypii. V roce 1811 byl pověřen převésti typografickou míru Fournierovu na míru metrickou, ale úkol nedokončil. Propočítal délku metru na 2660 typometrických puntíků. Donat Stručná latinská mluvnice, sepsaná původně od Aelia Donata pro vyučovací účely. Později slovo donat zevšeobecnělo a označovalo určitý druh knih Dünne Hans Zlatník, pomáhal Gutenbergovi již v roce 1436 při štrasburských pokusech o tisk a prodával mu tiskařské potřeby, jak je i soudně prokázáno. Dürer Albrecht Slavný norimberský malíř ze XVI. století. Měl význačný podíl na zlepšení forem písma, antikvy, švabachu a fraktury. Elzevir Ludwig Žil v letech 1580 – 1617. Zakladatel slavné rodiny knihtiskařské v Leydenu v Holandsku. Elzevirové vydali velké množství knih menšího formátu, tehdy neobvyklého, zvaného duodex. Jménem Elzevir jmenujeme dodnes určitý druh antikvy. Estienne Robert Slavný tiskař pařížský, žijící na začátku prvé poloviny XVI. Století. Dostalo se mu za význačné práce tiskařské vysokých vyznamenání. Vydal mnoho cizojazyčných knih a překladů. Po něm je nazváno písmo určitého charakteru etienka. Fedorov Ivan První známý ruský knihtiskař. Narodil se r. 1520 v Lichvinském Újezdě (kalužská gubernie). Roku 1564 vytiskl v Moskvě se svým spolupracovníkem Petrem Timofejevem Mstislavem první knihu „Apostol“. Další jeho tisky jsou „Časovnik“ a „Evangelie“. Z Moskvy musel uprchnouti a žil v Zabludově, ve Lvově a v Ostrohu, kde vytiskl nejlepší svou práci – Bibli Ostrožskou. Zemřel ve Lvově r. 1583 v největší bídě. Měl mnoho žáků, mezi nimiž vynikl Andronik Něvaža. Fournier Pierre Simon pařížský rytec, písmolijec a knihtiskař. Žil v prvé polovině XVIII. století. Jeho největší zásluhou je, že ve svém spise „ Manual typographique „ z roku 1737 uvedl přesnou tabulku rozměrů písem a výplňků, které do té doby měly různé rozměry. Určitý díl francouzské míry. 2 couly měly 24 čárky. Čárky rozdělil na 6 dílků, které nazval puntíky. Od té doby má nonpareille 6, petit 8, garmond 10, cicero 12, střední 14 puntíků atd. Fust Johann a Schöffer Peter podílníci Gutenbergovi v Mohuči, kteří se činně účastnili prací při vývoji vynálezu – Fust svým bohatstvím, Schögger, pozdější zeť Fustův, svým uměním. Později vedly různé neshody k rozpadu společnosti. Rozchod se projevil v neprospěch Gutenbergův. Gutenberg prohrál roku 1455 proces s Fustem, jemuž tiskárna připadla. Garramond Claude rytec písma, písmolijec a slavný tiskař. Žil v letech 1480 – 1561. Roku 1544 dokončil v Paříži antikvová písma, která se stala proslulými. Po něm se nazývá určitá velikost písma a typografická míra garmond. Granjon Robert pařížský tiskař v letech 1523 až 1541, spíše však rytec a písmolijec. Je tvůrcem ležaté latinky, zvané kursiva. Grek Maxim první tajný knihtiskař ruský, vzdělaný řecký mnich, který po pádu východořímské říše nalezl útulek v Moskvě a za cara Ivana Hrozného tam tajně tiskl knihy. Zprávy o něm nejsou však dostatečně podloženy. Gutenbergova nejznámější díla V Gutenbergově museu v Mohuči chovaný zbytek náboženského tisku „ O posledním soudu“ pochází asi z roku 1455 ( objeven byl roku 1892 ), a proto je to snad nejstarší a první zkušební tisk Gutenbergův, dále traktát „Mahnung der Christenheit wider die Türken“ („Modlitba křesťanů proti Turkům“), především však tak zvaná 42řádková bible a její domnělý dotisk a hodně později dokončená bible 36řádková. Gutenberg tiskl dále donata (latinské gramatiky), kalendáře a odpustkové listy. Zum Gutenberg Johannes Gensfleisch Datum narození Gutenbergova není známo. Má se za to, že se narodil kolem roku 1400 v Mohuči. Někdy jest nazýván i Henne, což značí týnským nářečím zdrobnělé Johann, Henchin (naše Jeníček). Rodiče Gutenbergovi byli Frielo a Else ze starého patricijského rodu Gensfleisch zum Gutenberg v Mohuči. Z Mohuče přesídlila rodina Gutenbergova do Štrasburku, kde se Gutenberg zabýval zlatnictvím a broušením zrcadel. Vědomostí o zpracovatelnosti a tavení kovů použil při svých pokusech na „tajném umění“. Společnost, která se ustavila k provádění pokusů za jeho vedení, nakonec se dostala do sporu, rozešla se a Gutenberg neměl prostředků k další činnosti. Po čase se vrátil ze Štrasburku do Mohuče, najal si pivovar „Zum Gutenberg“ ,převzal jej „Zum Gutenberg“ a pokračoval v něm na svých pokusech. Roku 1448 si vypůjčil na tisk peníze od Arnolda Gelthuse a spojil se s Johanem Fustem a Peterem Schöfferem. Ale i nyní se se společníky nepohodl a soudní při prohrál. Jeho tiskárna připadla Fustovi. Později se Gutenberg dostal ke dvoru arcibiskupa Adolfa von Nassau. V té době za pomoci doktora Konrada Humery zařídil snad ještě tiskárnu v Eltville. 18. ledna 1465 nařídil arcibiskup Adolf von Nassau, aby Gutenbergovi za jeho zásluhy byl dáván ročně jeden oblek, dvacet měřic obilí a 2.400 l vína. Gutenberg zemřel začátkem toku 1468, snad 2. února, toto datum není zaručeno. Je však jisté, že 26. února 1468 Guteberg již nebyl mezi živými. Byl pochován v Mohouči. Gutenbergovi společníci ve Štrasburku Hans Riffe von Lichtenau, Andreas Dritzehen a Andreas Heilmann. Gutenberg jim sliboval, že za peněžní půjčku je vyučí svému „tajnému umění“. Gutenbergův vynález Princip pohyblivých písmen, zhotovených odlevadlem z roztaveného kovu. Písmena mohou být sesazena do řádek a po provedeném tisku opět rozebrána. Gutenbergův lis První ruční tiskařský lis sestrojil Gutenbergovi Konrad Saspach. Lis se nedochoval, ani jeho součástky, vznikl asi z lisu vinařského. Hermann Kašpar vynálezce offsetového (přenosného) tisku. Žil v letech 1871 až 1934 nejprve v Čechách, později v Americe, kde svůj vynález uskutečnil, avšak v Německu uplatnil. Hollar Václav slavný český rytec, žil v letech 1607 – 1677, působil v Německu a v Anglii. Jeho jemné rytiny znázorňují obrazy ze všedního života, biblické výjevy, podobizny a pohledy na města. Vyzdobil četné knihy. Husník Jakub narozen 1837, zemřel 26. února 1916 v Praze, malíř, vynálezce světlotisku a mnoha jiných vynálezů v oboru reprodukčním. Inkunabule viz prvotisky. Jenson Nikolas pomocník Geutenbergův. Odstěhoval se do Italie a v Benátkách se zabýval knihtiskem. Zhotovil prý antikvu neboli latinkové písmo, a to již r. 1470. Klíč Karel malíř, vynálezce hlubotisku. Narozen 26. května 1841 v Hostinném, zemřel 16. listopadu 1926 ve Vídni. Knihtiskaři význační čeští XVI. století V Praze jsou to od r. 1507 Mikuláš Konáč z Hodíštkova, František Skorina (1517 – 1519), Pavel Severýn z Kapí Hory (1520 – 1553), Bartoloměj Netolický (1530 až 1552), Jiří Melantrich Rožďalovský z Aventýna (1553 – 1578), Daniel Adam z Veleslavína (1580 až 1599) a mnoho jiných. König Bedřich Vynálezce knihtiskařského rychlolisu. Narodil se 17. dubna 1774. Vyučil se sazečem i tiskařem. Zabýval se matematikou a mechanikou. Roku 1802 se pokoušel o svůj první vynález, o tzv. suhlský lis. Ve stadiu pokusů byla však práce pro nedostatek peněz zastavena. König se marně pokoušel o podporu svého vynálezu, až konečně v Anglii našel společníky (Bensley, Woodfall, Taylor) a roku 1812 byl dán lis do provozu. Na tehdejší poměry měl neuvěřitelný výkon:800 tisků za hodinu. Kramerius Václav Matěj narozen v Klatovech r. 1759, zemřel r. 1808 v Praze. První český knihkupec. Zakladatel České expedice. Vydával Pražské poštovské noviny, později Krameriovy c. k. vlastenecké noviny s přílohou Večerní shromáždění Dobrovické obce. Dále vydával kalendáře a zábavně poučné spisy pro lid i starší české spisy. Sám však také knihy psal. Knihy byly psány správným jazykem a vynikaly osvícenským životním názorem. Kronika Trojánská První česky tištěná kniha. Písmo ve velikosti tercie. Na stránkách 20 až 26 řádků, kniha má 390 stran. Jméno tiskaře a místo zhotovení neznáme. Všeobecně se soudí, že to byla Plzeň. Sazba je dokonalá. Písmo, t. zv. česká bastarda, je čitelné a jasné. Velká písmena jsou ozdobná. Pro dvě iniciály jsou vynechána volná místa k dokreslení. Vyskytuje se jen jedna iniciála tištěná, provedená jemnou dřevořezbou. Kronika trojánská byla později několikrát přetiskována, naposled v tiskárně „Politiky“ v roce 1918. Lanston Tolbert Američan, postavil r. 1888 a ohlásil r. 1892 sázející se ze stroje sázecího a licího. Stroj odlévá jednotlivé litery a tak je usnadněna práce při korigování. Ludlow Sázecí, spíše odlévací stroj, vyráběný firmou Ludlow Typograph Company, Chicago, USA. Matrice se sázejí ručně i řádky se ručě vyplňují a po odlití ihned zase rozmetou. Stroj je vhodný pro odlévání větší stupňů písma, titulků, ač i tabele bez textu a cifer lze na něm snadno odlévati. Manutius Aldus význačný tiskař kdysi mocné republiky benátské. Žil na konci XV. a na začátku XVI. století. Vytvořil kolem roku 1490 písmo po něm nazvané, Aldine, kterým tiskl svá díla a jehož formy ještě dnes žijí a jichž se s oblibou užívá. Meisenbach Georg vynálezce principu autotypické reprodukce. Narozen roku 1841 v Norimberku, zemřel r. 1912. Melantrich (Černovlásek) Jiří Rožďalovský z Aventýna narodil se roku 1511 v Rožďalovicích, studoval na vysokém učení pražském, r. 1535 dosáhl hodnosti bakalářském. Procestoval Německo, Nizozemí a Švýcary. V Basileji vstoupil do tiskárny Frobeniovy, kde se naučil knihtiskařskému umění. R. 1542 se vrátil do vlasti. V Přerově na Moravě vytiskl první knihu. Poté odešel do Prahy, kde pracoval společně s Bartolomějem Netolickým. Později koupil zařízení tiskárny Netolického a tiskl knihy samostatně. Vydal celkem přes 160 různých knih. Roku 1556 ustanoven konšelem Starého Města Pražského a o rok později povýšen do stavu vladyckého. Roku 1576 provdal svou nejstarší dceru za universitního profesora Daniela Adama z Veleslavína, jmenoval ho svým společníkem, vyučil knihtiskařství a společně s ním pracoval. Melantrich zemřel 15. listopadu 1580. Melantrichovy tisky Společně s Bartolomějem Netolickým: r. 1547 „Akta těch věcí“ a „Katechismus“, r. 1549 „Bibli“. Sám později : „Nový zákon“, zpěvníky, kancionály s notami sázenými, různé katechismy, několikrát vytiskl bibli, Herbář Matthiolův v českém překladu Tadeáše Hájka z Hájku, „Postilu“, Žalář sv. Davida krále“, „Biblí českou“. Za spolupráce Adama z Veleslavína : odborná díla historická i filologická, slovníky, knihy pověstí a vyprávění pro prostý lid, planetáře, snáře, modlitby, pranostiky, hádání, artikule, potěšitelné knihy, slabikáře apod. Melantrichův závod na tehdejší dobu byl dosti rozsáhlý. Měl 15 zaměstnanců : 9 pomocníků, 2 korektory, učně a podomka, úředníka na účetní a kancelářské práce, několik prodavačů. Mergenthaler Ottmar nar. 11. května r. 1854 v Hachtelu u Mergentheimu ve Württembersku v Německu. Vyučil se hodinářem. R. 1872 se vystěhoval do Ameriky, kde v Cincinnati r. 1884 úspěšně rozřešil problém mechanického sázení. Jeho stroj, zvaný Linotype, odlévá celé řadky a samočinně rozmetá matrice. Morris William Angličan, básník, malíř a kritik. Žil v letech 1834 – 1896. Upravoval knihy, sám je sázel a tiskl. Dal základ a směr tehdejší typografické tvorbě. Niepce Nicephore a Daguerre Louis Jacob v letech 1825 – 1839 použili slunečního světla, temné komory a měděné postříbřené desky, výparů jodu a bromu k zhotovení obrázků. Vynález se nazývá daguerrotypie. Později byla daguerrotypie zdokonalena Angličanem Talbotem, který použil skleněné desky a citlivého papíru kopírovacího. Písmolijna Haasova Zavedla r. 1840 v Praze podle zákonité rakouské míry, vídeňské stopy, svou vlastní typografickou soustavu, lišící se značně od systému Didotova. Haasovský systém však zanikl, francouzský se udržel podnes. Plantin Christophorus Francouz, žil v letech 1514 až 1589, knihař, později knihtiskař. Knihtiskárnu založil nejprve v Paříži a r. 1555 v Antverpách. Tiskl hlavně náboženské a obřadní knihy. Vydal jich několik set. Tiskárnu později postoupil svému zeti Jeanu Moretovi. Tiskárna Plantin – Moret žila až do r. 1876. Dnešní známé museum Plantinovo v Antverpách jest původní dům Plantinův a skoro celé zařízení musea je z původní tiskárny Platinovy. Prvotiskaři Čeští XV. století Ve Vimperku tiskne Němec Johann Alakraw r. 1484 český kalendář, první pražský knihtiskař Jonata z Vysokého Mýta působí kolem r. 1487. Od r. 1488 do r. 1520 měli knihtiskárnu Jan Severýn a Johannes Kamp v Praze, v Kutné Hoře v téže době Martin z Tišnova. Na Moravě působí v Brně okolo r. 1480 (později v Olomouci) Konrad Stahel. V Plzni od r. 1488 tiskne Mikuláš Bakalář, Slovák, znající česky. Prvotisky cizím slovem inkunabule, paleotypy, tiskařské výrobky, zhotovené krátce po vynalezení knihtisku. Za inkunabule jsou uznávány tisky před r. 1500. Zjištěno na 20 000 prvotisků. Tyto tisky jsou pečlivě tříděny a zapisovány. Z pozdějších tisků, tj. po roce 1500 vyrobených, lze k nim počítat jenom ty, které byly vytištěny jako prvé buď v určité zemi anebo městě. Prvotisky nejstarší české „Nový zákon“ z r. 1475, „Statuta provincialia Arnesti“ z roku 1476, r. 1479 dotištěn „Missale ecclesiae Pragensis“, neilustrovaný Pasional před r. 1487. Všecky jsou tištěny gotickými typy. Pi-Šeng čínský kovář, vynalezl prý asi r. 1041 knihtisk s desek, sesazených z jednotlivých liter. Litery byly zhotoveny z tuhé hlíny, znaky písmen pečlivě vyřezány a pak vypáleny. Jednotlivé typy připevňoval vynálezce tmelem z vosku, pryskyřice a vápna na tiskací desku. Po tisku byly desky s typy zahřáty, rozebrány a mohly býti znovu sesazeny. Psalterium Moguntium nádherné dílo Petra Schöffera z Gerncheimu, dřívějšího spolupracovníka Gutenbergova. Schöffer společně s Fustem po rozchodu s Gutenbergem r. 1457 toto dílo dokončili. Dílo má modré a červené iniciály a lze je proto označiti za prvý barvotisk. Rogers J. R. a Bright F.E. Američané, vystavěli r. 1888 sázecí stroj zvaný Typograf. Stroj odlévá také řádky v celku a liší se od Linotypu uspořádáním zásobníku matric a zvláštní jednoduchostí zařízení. Rozšíření nového vynálezu v Čechách První tisky se objevují v Plzni s letopočtem 1468, potom v Praze (1476), Vimperku (1484), Kutné Hoře (1489), pak opět v Plzni (1493), Hradci Králové (1541), Litoměřicích (1542), Chebu (1570), Jindřichově Hradci (1705), Příbrami (1706), Českých Budějovicích (1786) a v Pardubicích (1791). Rozšíření nového vynálezu (všeobecně) Německo (1460), Švýcary (1462), Itálie (1465), Čechy (1468), Francie (1470), Holandsko (1473), Uhry (1473), Anglie (1474), Španělsko (1474), Dánsko (1482), Švédsko (1484), Portugalsko (1489), Turecko (1490), Polsko (1491), Rusko (1493), Mexiko (Amerika) (1539), tedy 47 let po objevení Krištofem Kolumbem. Scuder W. S. a Ridder Hermann Američané, postavili sázecí stroj, zvaný Intertype, podobný stroji Linotype, s malými obměnami a zlepšeními. Senefelder Alois vynálezce litografie (kamenotisku). Narodil se 6. listopadu 1771 v Praze. Byl hercem. Náhodou objevil, že písmo nebo kresba, přenesené na kámen, jsou schopny tisku, je-li kámen připraven tak, aby přijímal barvu jen na místech kresby. Zemřel v Mnichově 26. února 1834. Skorina František lékař, žil na počátku XVI. století. Zabýval se tiskem knih, byl prvý , kdo v Praze tiskl cyrilicí. Později přesídlil do Vilna. Své tisky zdobil vlastními dřevořezbami. Směra Ivan lékař velikého knížete Vladimíra I., odborník v přípravě léků. Žil v X. století. Byl vyslán na studijní cestu do ciziny. Své dopisy (poselství) tiskl literami, zhotovenými ze železa. Předešel tak Číňana Pi-Šenga asi o půl století, a proto je mu přičítáno prvenství vynálezu knihtisku. Podle nejnovějšího bádání bylo zjištěno, že kovolitectví bylo i ve staré Rusi na výši a že se užívalo razidel s vypuklými obrazci, potřebnými k vyražení matric a odlévání písma tisku schopného. Směrovo poselství bylo nalezeno ve Spasském monastýru v zemi Peremyšlské nedaleko staroslavného města Sambora. Směra zaslal poselství v roce 990 z Egypta z Alexandrie do Kyjeva, a to v jazyce bulharském. Zvláštního významu je věta na konci zmíněného dokumentu, „Psal jsem to železnými písmeny, vyřezanými na dvanácti měděných deskách“. Ačkoliv lze tuto větu různě vysvětliti, jest zřejmé, že železná písmena byla zhotovena zvláště a potom teprve na měděné desky přimontována. Stanhope Charles Lord sestrojil okolo r. 1800 první železný tiskařský lis a tak vyřadil lisy dřevěné. Kromě toho vynalezl i stereotypii s použitím sádry. Stereotypie Stereotypii v nynějším technickém provádění vynalezl sazeč Claude Genoux v Lyonu r. 1829. Předtím, r. 1729, se pokoušel zlatník William Ged v Edinburghu o odlití matrice ze sádry a z ní pak o odlitek sazby. Roku 1795 zkoušel tiskař Firmin Didot vytlačit matrice do měkkého olova a pak je odlíti. Obou způsobů se nějaký čas používalo, ale vynález Claude Genouxe se udržel až podnes. R. 1710 se pokoušeli Holanďané stmeliti písmo na spodní straně pryskyřicí, sádrou a lehce tavitelnými kovy v jeden celek. Tento způsob však nelze nazvati stereotypií v dnešním slova smyslu. Sweynheym Konrad a Pannartz Arnold pomocníci Gutenbergovi. Byli posláni do Itálie, kde v blízkosti Říma v klášteře Subiaco se zabývali tiskem knih. Vytiskli i „Ciceronovy dopisy“, a to určitým druhem a velikostí písma, které se prý od té doby nazývá cicero. Jiná zpráva tvrdí, že dvanáctibodový systém je nazván o jakémsi knihtiskaři z poloviny XV. století, který žil v Římě a jmenoval se Ulrich Jan Cicero. Tampon jinak tiskařský balík je kožený předmět, vycpaný žíněmi do tvaru houby, tamponem roztírali středověcí a i pozdější tiskaři kolébavým pohybem barvu po sazbě. Až teprve počátkem XIX. století byly vynalezeny válce nejprve kožené, později z klihoviny, nyní jsou vyráběny z tak zvané válcoviny. Z Veleslavína Daniel Adam se narodil r. 1545 jako syn zámožné rodiny. Vystudoval na universitě, kde byl roku 1568 prohlášen bakalářem. Když se oženil s dcerou Melantrichovou, vzdal se universitního místa a věnoval se činnosti vydavatelské. R. 1578 byl povýšen do stavu vladyckého a získal přídomek z Veleslavína. Po smrti Melantrichově zdědil knihtiskárnu syn Jiří Melantrich mladší a s ním vedl Veleslavín podnik společně. Později Veleslavín tiskárnu odkoupil. Zemřel r. 1599. Po jeho smrti se ujala tiskárny jeho manželka a r. 1606 po její smrti syn Samuel Adam z Veleslavína. Po bitvě na Bílé hoře Samuel prchl a tiskárna připadla jesuitům i s ostatním jeho jměním. Walbaumové bratří němečtí písmorytci ze začátku XIX. století, původci dnešních forem fraktury. Litografie neboli kamenotisk je grafický obor principu tisku s plochy. Kresba není totiž na tiskové ploše ani vyvýšena jako při tisku s výšky, ani není do ní vhloubena jako v hlubotisku. Techniku objevil (1796) Alois Senefelder (Praha 1771, Mnichov 1834), povoláním herec, který k tomu využil nesnášenlivosti vody s mastnotou. Nanesl na hladkou plochu kamene kresbu mastnou a ostatní plochu lehce oleptal, aby snadno přijímala vodu. Tím umožnil mechanické navalování plochy, protože barva ulpívala jen v místech (mastné) kresby. Vynález umožnil náhodný nález solenhofenského vápence, který měl ideální vlastnosti. Dnes je tento (litografický) kámen pro ofsetovou reprodukci dokonale nahrazen kovovými plotnami, jejichž povrch je pro litografický tisk chemicky přizpůsoben. Ocelotisk je tisk s ocelových destiček, v nichž jsou písmo nebo kresba vyhloubeny. Patří k technice hlubotiskové a v principu zcela připomíná měditisk. Tiskne se pod velkým (zpravidla plochým) tlakem na speciálních ocelotiskových lisech, na nichž se může razit i bez barvy. Odtud velmi obvyklý název pro ocelotisk – ražení. Ocelotiskem bývají tištěny náročné representační věci i vyšší hodnoty cennin a bankovek, známky, etikety a podobné tisky. Ofset neboli tisk přenosný je zdokonalená technika litografie. V ofsetu se obraz (tištěná plocha nebo písmo) přenáší s tiskové desky napřed na gumované plátno a odtud teprve na papír. A protože kresba (obraz, plocha, písmo) není na tiskové desce ani vyvýšena, ani vyhloubena, patří ofset k technikám principu tisku s plochy. (Čti heslo : litografie.) Hlavní význam a jeho přednost před litografií je v tom, že nahrazením těžkého kamene kovovou folií bylo umožněno převést tisk plochý na rotační a tím značně zrychlit výrobu. Další výhoda je v tom, že kámen vyžadoval velmi kvalitní hladký papír, kdežto s gumy je možno tisknout na papíry nejhrubší struktury i na plátno. Kvalitativně byl tisk přenosný v poslední době ještě zdokonalen manýrou zvanou hluboofest. Světlotisk je samostatná reprodukční technika, ale bývá někdy přiřazována k tisku s plochy. Je to tisk s želatinové citlivé vrstvy na skle, která po nakopírování obrazu a po technické proceduře je přímo schopna tisku. Je stále považována za nejdokonalejší reprodukční půltónovou techniku, vhodnou i pro mikroskopické snímky – ale je u nás přesto dosud vzácná. Akcenty nesprávné pojmenování pro diakritická znaménka. Akcidenční písma všechna písma, kromě knižních a t. řeč. chlebových – prostě ta, která se jakkoli uchylují od klasické formy typografického písma. Jsou to převážně: písma příliš široká nebo úzká, zesílená nebo zase nápadně jemná, psaná, zdobná, grotesky a všechna písma módní a dobová. Jako akcidenčního může být použito o knižního písma a právě tímto písmem může akcidence na své hodnotě jen získat. Antikva říkáme každému typografickému písmu stojatému, značí však původně samostatnou rodinu písmovou, charakterisovanou písmy s nápadně rozdílnými čarami stínovými a vlasovými. Typickým písmem antikvové rodiny je Bodoni a Didot. Arrighi je název velmi ušlechtilé kursivy (1925), jejímž autorem je newyorský tiskař Frederic Warde (1894-1939). Autograf je vlastnoruční podpis. Autografický je ručně psaný. Autografie je technika, při níž je ruční písmo přímo (předtiskem) přenášeno na tiskovou desku a s ní přímo tištěno (zpravidla litograficky). Baskerville je dokonalé písmo z rodiny písem medievalových, jehož autorem je anglický knihtiskař John Baskerville (1706-1775). Má také velmi přiléhavou kursivu. Behrens Petr (nar. 1868) stavitel, malíř, grafik a písmař. U nás jsou známa jeho písma Behrens antikva a Behrens medieval, obě vydal Gebr. Klingspor, Offenbach n. M. a to 1908 antikvu a později, roku 1913, medieval. Bernhard Lucian (nar. 1885) vydal v roce 1911 Bernhard antikvu s kursivou, později též písmo tučné, rovněž s kursivou, u nás obě písma vydala písmolijna Flinschova ve Frankfurtu n. M. V roce 1925 byl vydán Bernhard – Schönschrift, v roce 1927 byla vydána Zarte Bernhard antikva s kursivou, tato písma vydala Bauersche Giesserei ve Frankfurtu n. M. Bloková písma jsou písma nápadně silná, groteskového, volně jakoby štětcem kresleného stylu. Jsou zbytkem doby blokového slohu (1910). Bodoni Giambattista je slavný italský knihtiskař (1740 – 1813). V roce 1818 byl vydán jeho vzorník písem ve dvou svazcích a jeden jejich výtisk je v knihovně Národního musea v Praze: G. Bodoni Manuale Tipografico Parma, 1818. Caslon je dokonalé písmo knižní, kterým rodinu písem medievalových obohatil vynikající anglický písmař William Caslon (1692 – 1766). Centaur je písmo honosné krásy. Jeho autorem je slavný písmař a spisovatel, Angličan Bruce Roger (1870), který žije a pracuje v Novém Yorku v Americe. Cochin Nicolas je název písma nesoucího znaky medievalové, které bylo nakresleno podle písmových předloh z mědirytin Charlesa Nicolase Cochina (1715 – 1790). Vydala je v roce 1914 fa G. Peignot et Fils v Paříži. Číslice arabské byly vytvořeny z počátečních písmen indobaktrického písma, které přivezl do Evropy Leonardo Fibonacci z Pisy kolem roku 1200. Jsou kresleny buď jako „vysoké“: 1234567890, kterých používáme za normální, a medievalové, zvané „skákavé“: 123456789, které se pěkně pojí s textem v hladké sazbě. Pro versálky a sazbu matematickou však dáváme vždy přednost vysokým. Defekty v písmolijectví jsou litery, které byly v sadě písma opomenuty. Jinak tak říkáme typům poškozeným „chybným“, nikoli „chybějícím“. Diakritická znaménka (nesprávně akcenty) jsou značky nad (a pod) písmenky, kterými je blíž určena jejich měkkost a délka (výslovnost). Tečku nad měkkými a čárku nad dlouhými samohláskami zavedl u nás Mistr Jan Hus. V písmařství bývají tato znaménka problémem, který může i typografické písmo znehodnotit špatnou kresbou. Didot je krásné písmo, typické pro rodinu antikvovou. Jeho autorem je vynikající písmař francouzský Pierre Didot (1794 – 1871). Francois Ambroise Didot převzal Fournierův systém bodový a rozšířil jej pod jménem Didotův. Několik generací Didotů, písmolijců a tiskařů, působilo ve Francii od roku 1713 – 1876. Dotažnice jsou základní linie písma, do kterých je písmo vepsáno. Jsou to 4 linky: mezi 1. a 3. jsou versálky a litery bdfhklt, mezi 2. a 3. linkou jsou malé litery aceumnorsuvwyz, mezi 3. a 4. linkou jsou gjpqy. Jedině versálka J je mezi 1. a 4. linkou. Dřevěná písma jsou pro sazbu plakátů. Jsou výrazná a ve velkých stupních. Řezána jsou do hruškového dřeva, které je zvlášť pro tento účel preparováno. Dyrynk Karel náš vynikající knihtiskař (1876 – 1949), v\tvořil také písma, z nichž zvláště je hojně u nás rozšířena Malostranská antikva, Dyrynkova latinka, Grégrova romana. Dále vytvořil speciální písma pro tisk Čtyř evangelií z bible Kralické a Konůpkovu italiku. Eckmann Otto (1865 – 1902) dekorativní malíř, jeho písmo, iniciály, ornamenty a viněty vydali v roce 1900 Gebr. Klingspor. Offenbach n. M. Je to renesance německého pímařství. Empiriana písmo Giambattisty Bodoniho vydané Slévárnou písem v Praze. Fournier je název písma křehkého a něžného, jež vytvořil příslušník početné francouzské písmařské rodiny, která se vynikajícím způsobem zasloužila o typografické písmařství, Pierre Simon Fournier (1712 – 1768) je také původcem bodového systému. Fournier Le Jeune je název ozdobného písma francouzského, jehož původním autorem je Fournier mladší (v 18. století). Galvanoplastika ve službách písmolijectví je pomocné zařízení k odlikování matric z odlitého písma, od kterého písmolijna nemá razidel. Garmond je písmo z medievalové rodiny, které pravděpodobně vytvořil francouzský písmař Claude Garamond (1490 – 1561) pro oficinu Plantinovu v Antverpách a státní tiskárnu v Paříži. Gill Eric byl vynikající anglický sochař a písmař (1882 – 1943), který kromě jiných krásných písem nakreslil dokonale konstruovaný grotesk, který nese jeho jméno. Gotická písma jsou písma, která vyšla z kaligrafie patnáctého století, z nichž vznikl švabach a později fraktura. Goudy W. Frederic (1865 – 1947), americký písmař, písmolijec a tiskař. Nakreslil a vydal přes jedno sto druhů písem, z nichž u nás je nejznámější Goudy Old Style, které vydala Slévárna písem pod Jménem Veneziana. Grafika výtvarné techniky reprodukující kresby a obrazy. Granjon Robert 1549 – 1556 v Paříži, v Londýně do roku 1560, autor písma podobného Garamondu a Civilité. Grotesk písmo bez patek. Hrotky (špízy) jmenuje knihtiskař vystouplé a s písmem otištěné výplňky, proložky, čtverce i vložky. Charakter písma určitý typ písma, vyznačující se určitými znaky. Chlebové písmo je běžné, obyčejné písmo dílové a novinářské, a to od nonpareillu do cicera. Ostatní písma jsou vyznačovací, titulová a akcidenční. Jenson Nicolas (1420 – 1480), benátský tiskař a písmař, jeho písmo bylo předloho pro Cloister, které nakreslil Morris Fuller Beneton. Kaligrafie řecky krasopisectví. Kapitálky jsou versálky menší než začáteční u jednotlivých kuželek. Lijí se vždy na velikost malých liter. Používá se jich v sazbě vlastních jmen a v divadelních hrách, sázejí se z nich jména osob, která začínají normální versálkou, a místo malých liter je sázeno z kapitálek. Klasická písma jsou dokonalá, vzorná jako na příklad: Bodoni, Baskerville, Caslon, Centaur, Cloister, Cochin, Didot, Fournier, Garamond, Janson, Plantin a Walbaum. Knižní písma jsou písma většinou klasická (na sázecích strojích). Koch Rudolf (1876 – 1934), Německý písmař, z jehož písem u nás jsou nejznámější: Kochova antikva, Kochova kursiva, Marathon, Neuland, Peter – Jessen a Kabel. Konstrukce písma je nákres, kostra písma. Konturová písma jsou písma obrysová. U dvoubarevného písma je to forma s orámováním písmen. Korektury písma jsou velmi nákladné, proto se vyžaduje přesná kresba písma, vypracovaná do všech podrobností. Kursiva písmo ležaté od pravé ruky k levé, je původu italského a od toho se jí též říká italika. Latinka je písmo antikvového charakteru. Legenda akcidenční písmo, které vydala Bauersche Giesserei ve Frankfurtu nad Mohanem. Licí lístek je číselné udání jednotlivých písmen v poměru k celkovému množství téhož písma a řídí se podle objednané váhy. Pro každou řeč je jinak sestavený, protože některých liter je třeba více a jiných se používá velmi málo. Slévárna písem má český licí lístek, francouzský licí lístek a německý licí lístek. Ligatury jsou slitky, dvě až tři písmena na jedné kuželce, na příklad ff, fi, fl, atd. Linky mosazné, systematicky řezané na délku 6, 8, 10, 12, 14, 16, 18, 20, 24, 30, 36, 42, 48 puntíků, 8, 12, 16, 20, 24 cicer. Na plnou kuželku jsou osminopetitové jednoduché, čtvrttučné, tučné, čvrtpetitové jednoduché, dvojité, čtvrttučné, polotučné, tučné, tečkované a vlnovky. Čtvrtcicerové tučné a obrubové. Půlpetitové tučné a obrubové. Nonpareillové tučné. Petitové tučné. Cicerové tučné. K těmto linkám bývají dodávány též hotové růžky. Olověné linky v prutech se řežou podle potřeby. Logotypy slitky nebo spřežky slovní, slabikové, číslicové, odlité na jedné kuželce. Ludlow Washington J. v roce 1906 postavil odlévací stroj na celé řádky a uvedl jej na trh pod svým jménem. Malé litery nazýváme odborně minuskule. Manutius Aldus (1494 – 1515), benátský tiskař a nakladatel v roce 1499 vydal knihu „Hypnerotomachia Poliphili“ od Francesca Colonny s překrásnými dřevoryty. K sazbě této knihy nakreslil novou antikvu Francesco Griffo da Bologna, toto písmo se rozšířilo do mnoha měst. Dnes je známé pod jménem Poliphil a vydala je pro sazbu strojovou The Monotype Co. Materiál písmolijecký je všechno, co písmolijna dodává tiskárně. Je to písmový materiál, různé značky, iniciály, ornamenty, linky, výplňkový materiál, čtverce, proložky a vložky. Matrice písmové jsou raženy do mědi ocelovým razidlem nebo jsou odlikovány galvanicky z písma, rozřezány a upraveny pro licí stroj. Medieval je nejstarší řez písma latinkového, jako jsou Bembo, Caslon, Basker ville, Centaur a podobná. Menhart Oldřich 1897 v Praze, typograf, kaligraf a písmař. Nakreslil v roce 1930 latinku s kursivou, kterou vydala Bauersche Giesserei ve Frankfurtu n. Moh. V roce 1935 nakreslil polotučnou latinku. V roce 1933 nakreslil Romanu, kterou vydala The Monotype Corporation v Londýně, a v roce 1934 ji doplnil kursivou. V roce 1939 nakreslil písmo Hollar pro PickaPress. V roce 1942 – 1943 nakreslil písmo Victory-Intertype Antikva s kursivou a polotučným. V roce 1944 a 1945 nakreslil Manuscript s kursivou pro Slévárnu písem v Praze a Incial pro nakladatele B. Jandu. V roce 1949 vydala Státní tiskárna v Praze latinku Figural, kterou nakreslil v roce 1940. V roce 1949 nakreslil písmo Parlament pro národní shromáždění, v roce 1950 nakreslil písmo Monument pro Slévárnu písem v Praze a v r. 1951 Romanu pro Grafotechnu a kursivu Figural. Mezernice půlčtverečíky neb slabší výplňky, šestiny, osminy až šestnáctiny petitu. Moreau Le Jeune (1741 – 1741), francouzský mědirytec a ilustrátor. Jeho písmo je převzato z rytin, které doplňoval textem. Vyznačuje se jemností konturové kresby. Naudin Bernard 1870, francouzský ilustrátor knih a písmař. Jeho písma vydala písmolijna Deberny et Peignot v Paříži v roce 1927, a to romanu s kursivou a ozdobné versálky Le Champlevé. Obraz písma obrazová část písmene určená k tisku. Ornament ozdoba, okrasa, ozdobné orámování. Patky drží linii písma jak při odlévání, tak při sazbě řádek. Patrice razidlo v oceli s vyvýšeným negativním písmenovým obrazcem, razidlo se zaráží do mědi, a tím obdržíme matrici. Písmař umělec, kaligraf, vytváří osobité písmo tiskové, vyzná se dokonale ve všem mechanismu tiskařského a písmolijeckého řemesla, aby svou práci vhodně přizpůsobil jeho technickým možnostem. Písmo psacího stroje má charakter písma psacího stroje. Používáme ho nejvíce k sazbě obchodních tiskopisů, jako jsou oběžníky a různá sdělení. V sazbě napodobuje psací stroj tím, že konce řádek neuzavírají plochu ale řádky vycházejí volně. Plantin Christoph (1514 – 1589), knihtiskař, nakladatel, velký závod písmolijecký, kde byli zaměstnáni nejlepší písmaři oné doby. Polotučná písma jsou vyznačovací písma pro časopisy a noviny. Používá se jich též v akcidenčních pracích a cenících. Preissig Vojtěch (1873 – 1944), umělec, grafik, vyřezal své písmo v roce 1924 ve velikosti dvoucicera, v roce 1927 bylo provedeno Státní tiskárnou v Praze v šesti stupních. V roce 1928 byla vyryta kursiva a vydána ve třech stupních. Psací písma jsou s kuželkou drážkovou nebo lité na kuželku drážkovou, výplňky jsou rovněž přizpůsobeny písmu, aby přečnělky, převislé části psacího písma, byly v sazbě podloženy. Rodiny písmové dělíme na čtyři základní, a to na medieval, antikvu, grotesk a egyptské. – Slévárny písem vydávají od některých základních písem celé rodiny písmové, a to kromě základního písma s kursivou, polotučné s kursivou, tučné, úzké polotučné a úzké tučné. Růžička Rudolf 1883, dřevorytec, ilustrátor, písmař, žijící v Americe, nakreslil písmo Fairfield, které vydala Mergenthaler Linotype Company. V roce 1945 nakreslil Fairfield Medium. Rytec písma pracuje přesně podle předloh umělcem dodaných, které se fotograficky zmenšují, a všechny korektury se provádějí před tytím. K rytí se používá přesných strojů, které nesmějí míti úchylek ani jedné tisíciny milimetru. Rytec ryje razidla, kterými se razí matrice. Jsou též stroje, na kterých se ryjí přímo matrice, z kterých se odlévá písmo pro ruční sazbu. Pro sázecí stroje se však řežou pouze razidla. Sada písma jsou všechna písmena, číslice a interpunkce jednoho typu a stupně, jak je obsahuje úplná kasa. Soubor písma družuje sady písma téhož řezu a stupně, které slučujeme ve smíšené sazbě. Na příklad: garmond obyčejný s kursivou, s polotučným, po případě s kapitálkami. Celek tvoří soupravu garmondu (např. Empiriany). Speciální písma Slepecké písmo je reliefní bez barvy s písmeny na povrchu papíru vyvýšenými a hmatem znatelnými. Švabach tvoří přechod z písma gotického k fraktuře a vznikl ve století patnáctém. Tiemann W. (1876), malíř krajinář, prof. na lipské Akademii knihtiskařské, nakreslil v roce 1908 písmo Tiemann medieval s kursivou. U nás se tímto písmem vytisklo několik ročníků Typografie. V roce 1923 byla vydána Tiemann antikva, v roce 1925 kursiva k antikvě a v roce 1927 polotučná antikva. V roce 1929 bylo vydáno písmo Orpheus a Daphnis. Všechna tato písma vydala písmolijna Gebr. Klingspor v Offenbachu n. M. Tusar Slavoboj (1885 – 1950), nakreslil písmo pro Průmyslovou tiskárnu v Praze, která je vydala v roce 1926 v 10 a 12 bodové velikosti pro sázecí stroje Lanston Monotype Co. Typ tiskové písmeno. Typofil zajímá se o knihy, papír, písma a tisk. Nadšení typofilů uzákoňuje a chrání jak úroveň, tak i vkus v grafickém umění. Typologie nauka o tvarech tiskového písma. Tučná písma zdůrazňují slova nebo věty v sazbě. Jsou to hlavně antikvy a grotesky. Účaří písma e postavení základní linie a paty obrazce na kuželce. Unciální písma mají svůj počátek v římských malých literách z 3. až 6. století. Poslední Menhartovu Uniciálu vydala Státní tiskárna v Praze. Úzké kamenné písmo je vyznačovací písmo pro úzký formát. Versálky jsou velké litery. Vyznačovací písma jsou kursivy, polotučná a tučná písma, versálky, kapitálky, grotesky, písma kamenná a egyptská. Je-li text sázen kursivou, vyznačujeme obyčejným písmem. Vzorník písem písmolijnou vydaný je seznam vydaných stupňů písma. Připojeny bývají ukázky sazby, jak lze s písmem pracovati. Vzorníky písem tiskáren jsou seznamem písem, které tiskárna má k disposici. Walbaum Justus Erich (1768 – 1839). V roce 1798 založil písmolijnu v Goslaru, kde ryl svá písma a notové typy. Weiss Emil Rudolf (1875 – 1940), z jeho písem je u nás nejznámější Weissova antikva s kursivou, kterou vydala Bauerche Giesserei ve Frankfurtě n. Moh. Blokování liter a slov znamená, že sazeč vyznačuje některá místa v sazbě obrácením písmene, jež se na obtahu projeví jako nápadná černá skvrna. Užívá se toho z různých důvodů. Jednotlivá písmenka se obyčejně blokují, nedostává-li se některých druhů v písmové kase a zbývá-li k dokončení práce jen malá část, která nestojí za vytištění a rozmetení předchozí sazby. Zbývá-li sazby více a zvláště nedostává-li se různých liter, je lépe naplnit znovu kasu, protože odblokování velmi zdržuje. Blokování slov provádí sázeč také tehdy, nemůže-li v rukopise něco přečíst neb chce-li autor něco doplnit teprve v korektuře. Číslovky se sázejí obyčejně číslicemi, jen nízké ( do deseti ) a krátké výrazy je lépe vysadit slovy. Platí to i o slovech složených z číslovek a jmenovatele (pětiletka, chybně 5letka či dokonce 5tiletka, šestistupňové – 60, stoprocentní – 100%, chybně 100%ní i 100procentní). Také čísla s šesti a více nulami je dobře vyjádřit slovy, pokud ovšem nejde o matematickou nebo pořadovou sazbu (jeden milion – 1 000 000, deset milionů – 10 mil. – 10 000 000, sto milionů – 100 mil – 100 000 000 apod.) Řádové číslovky jsou zpravidla ty, u nichž určující podstatné jméno stojí za číslem. Označují se tečkou. Stojí-li určující podstatné jméno před číslem, sázejí se obyčejně bez tečky. Dělení slov má být správné nejen po gramatické, ale i po estetické stránce. Slova složená máme dělit tam, kde se skládají (stroj-vedoucí, rychlo-lis, typo-graf aj.). Slova dvouslabičná čtyrhlásková jako míti, líti, jaro, zima apod. se nesmějí dělit vůbec. U širších formátů (přes 50 liter v řádce) se nemá užít dělení, při němž zůstanou na začátku další řádky pouze dvě hlásky. Také dělení více než tří řádek za sebou je nepřípustné a vyhýbáme se mu. Formát sazby se řídí formátem knihy nebo časopisu. V běžných pracích, brožurách a časopisech, je nutno plochy papíru co nejvíce využitkovati a sazba je podle možnosti rozšiřována. U knih, zvláště pak krásných a bibliofilských, jsou nepotištěné okraje velmi působivé, proto je zde sazba značně užší. Hrotky se nazývají za tisku ze sazby vystouplé mezislovní výplňky nebo proložky, které velmi hyzdí vzhled i pěkně upravené knihy. Obvykle jsou zaviněny nepřesným vyplňováním řádek, někdy i špatným uzavřením formy ve stroji, její postavením proti cylindru a konečně též tlakem tiskového válce a otřesy stroje. Jsou-li v sazbě štočky s dřevěnou podložkou, musí býti pečlivě vyrovnány, aby nebyly konické. Iniciálky začínají buď celé dílo, nebo jednotlivé kapitoly. Dříve se hojně užívalo iniciálek zdobených a ornamentálních, dnes i v krásných knihách stačí použít většího stupně písma, tištěného po případě odlišnou barvou. Také dříve obvyklé zapouštění iniciál do sazby se nahrazuje volným přisazením k účaří prvé řádky. Má-li litera napravo „maso“, musí se vyříznout, aby se text dal přisadit co nejblíže. Koláč je v tiskárenské mluvě název pro beznadějně rozbitou sazbu, z které se dají zachránit jen menší neporušené části. Taková nehoda se občas stane i zručnému sazeči. Pak nezbývá než rozbitou sazbu dobře navlhčit, pinsetou i prsty z ní zachránit, co se dá, rozložit to po okraji kasy a v sázítku znovu doplňovat podle rukopisu. Lehání sazby ztěžuje velmi práci tiskaře a zdržuje tisk. Příčinou tohoto zjevu je, že písmena nejsou v řádce dosti vyplněna, kloní se na jednu stranu a otiskuje se jen část obrazu litery. Obyčejně je to vina nesvědomitého sázeče, mohou však být i jiné příčiny, nečisté písmo, postavení sazby proti tlaku cylindru, některé písmenko přelezlo přes proložku nebo do jiné řádky a podobně. Marginálie jsou poznámky na okrajích spisů, jež mají obyčejně usnadnit čtenáři hledání určitých statí. Jsou sázeny na úzká formát nejvýše 6 cicer (podle formátu knihy) buď z kraje nebo na střed a k sazbě se připojují až při přelamování. Maso se nazývá prázdné místo na literách, podmíněné řezem písma. Je to hlavně u versálek A Y V L P J F T a nad tečkami a čárkami. U malých liter se již ztrácí. Předchází-li neb následuje-li po nich mezislovní mezera, má býti poměrně užší než ostatní v řádce, aby se rozdíly vyrovnaly. Mezery mezi slovy mají být co možno stejnoměrné a mají odpovídat použitému písmu. Písmo světlé, slabší kresby, vyžaduje mezeru větší než písmo úzké a tučnější. U normálních písem, u nichž „n“ se rovná půlčtverčíku, je správná šířka mezery asi 2/5 písmové kuželky, u garmondu tedy 4 body, pouze u nonpareillu se užívá půlčrverčíkoů. Odchylky nemají být příliš velké, v krásných knihách nejvýše o polovinu více nebo méně. Sází-li se na půlčtverčíky, je radno sazbu spíše stahovat. Motouz na vyvazování musí být suchý a hlavně pevný, neboť přetržení znamená nejen ztrátu času, ale i nebezpečí rozbití sazby. S motouzem, který je svázán z mnoha kratších zbytků, se těžko pracuje. Naložení kasy má být v celé sazárně jednotné, ustálené. Užívá se obvykle českého rozdělení. Nejčastěji užívaná písmena jsou nejblíže pravé ruce sazeče a mají také velké přihrádky. Versálky jsou naloženy abecedně v malých horních přihrádkách, stejně tak i číslice, řidčeji zřívaná písmena a interpunkční znaménka. Nečistota nepatří do kas ani na písmo. Je nejen nezdravá pro sazeče, ale nemálo jej zdržuje při práci. Zaschlé zbytky barev a mycích prostředků na písmu činí je konickým a nepřesným, sazba se nahoře rozlišuje a „lehká“. Paketní sazba je odborný výraz shodný s názvem „sazba hladká“. Je to tedy sazba sázená na určený formát z jednoho druhu a velikosti písma, po příp. vyznačením některých důležitějších slov. Sazba pořadová je již odlišná, a proto pod tento pojem nespadá. Per extensum je latinský výraz, česky značící „přes celou šíři sazby“. Při sazbě dvousloupečné neb vícesloupečné (u novin, časopisů apod.) bývají totiž význačné titulky, po případě i sazba, přes celou šíří stránky nebo článku. Takový titulek se označí slovy „per extensum“. Písma chlebová jsou písma pro hladkou sazbu běžného řezu. Nazývají se tak proto, že v době, kdy se mzda počítala podle počtu vysazených liter, představovala chléb sazečů. Podložka ve sloupcích chrání sazbu před rozbitím při vyvazování a rozvazování a zpevňuje ji. Nejlépe je, je-li z jednoho kusu, nemusí býti vždy cicerová, stačí i garmondová nebo petitová regleta z Linotypu, odlitá nebo přiseknutá na potřebnou šířku. Poznámky jsou časté zvláště v odborných spisech. Obyčejně se oddělují od stránky krátkou čarou a sázejí se písmem o stupeň menším než vlastní text. Obvykle se označují hvězdičkami, je-li však poznámek v díle více, je lépe užít zlomkových číslic. Ve sloupcích je zařaďujeme hned za řádku, k níž se vztahují, aby se pří lámání nepřehodily na jinou stránku. V novější době se oddělují i linkou přes celou šíři řádky nebo pouze mezerou, širokou přibližně 1 řádek. V odborných spisech se někdy zařaďují přímo do textu a pak se oddělují aspoň čtvrtcicerovým prokladem Pravidla sazby hladké jsou vlastně jakýmsi zákoníkem veškeré práce ručního sazeče. Vyvíjela se postupem doby po stránce praktické i estetické. Z důležitějších částí je si třeba pamatovat : Předložky u, s, v, k, z, o a spojka i nesmějí být nikdy při normální šířce sazby na konci řádky, rovněž ne velké A. Číslovky řadové, zkrácené tituly a křestní jména nemají být odtržena od svých určujících podstatných jmen. Pomlčka nemá být na začátku řádky : užije-li se jí místo slova až, je třeba toto slovo vysadit. Před versálkami majícími po levé straně „maso“ a po zkratkových tečkách se mezera mezi slovy zmenšuje aspoň o jeden bod. Ostatní pravidla (dělení, roztahování a stahování, zarážka a východ) jsou uvedena pod příslušnými hesly. Prokládání sazby činí ji světlejší a tím i čitelnější. Některá písma proklad přímo vyžadují (grotesk a klasické typy širší kresby). Prokládat je radno hned při sázení. dodatečné prokládání ve sloupcích je značně pomalejší, okrajová písmenka odpadávají a hrozí rozbití celého sloupce. Je-li sazba na jinou šíři, než jsou lity proložky, a musíme-li je skládat ze dvou i tří kusů, klademe kratší a delší pod řádku vždy střídavě, aby sazba jimi byla řádně vázána a zpevněna. Prostrkávání sazby užíváme v běžných pracích, brožurách, časopisech a novinách k vyznačení důležitějších částí. Slova vysadíme jako normální, po vysazení však vkládáme mezi jednotlivá písmena slabé výplňky osminové neb šestinové. K mezernicím přidáváme výplněk spíše silnější, aby slova nesplývala. Jsou-li prostrkány delší části, celé věty i řádky, musíme s tím při vyplnění počítat a nechat pro prostrkání řádky před jejím ukončením přiměřenou mezeru. Přelamování řádek provádíme při větších korekturách nebo při zalamování (zužování) sazby kolem obrázků. Nejlépe to jde, když si více řádek rozložíme po okraji kasy a pak ve zúženém sázítku znovu pečlivě vyplňujeme. Pro urychlení této práce se rovněž dobře osvědčila upravená kasička, jaké se používá k úschově linotypových matric. Řádky k přelomení klademe do jejích žlábků. Stojí v nich šikmo, i když korektury neb oblamování provádíme na plochém regále. Přesunování sazby na prkna a s prken je třeba provádět opatrně. Sazba musí být pevně vyvázána a vyztužena podložkami. Není-li prokládána, doporučuje se vsunout před vyvázáním do sloupce ve vzdálenosti asi 20-30 řádek několik proložek, které se při lámání odstraní. Tím se sazba značně zpevní. Prkna nesmějí mít spáry, do nichž písmenka a proložky zapadávají a znemožňují tak posunování sloupců. Mají se udržovat čistá a často konservovat olejem. Vyplatí se je před vysunutím sazby řádně otřít. Postranice loďky musí dostatečně přečnívat, aby sazebnice měla řádnou oporu. Její zinkové dno má být hladké a rovné, nikoliv vyklenuté směrem nahoru, jak se často stává. Roztahování sazby (v odborném slangu : „rozpalování“) provádíme, nelze-li řádku stáhnout. Mezery se zvětšují v tomto pořadí : a) za ukončenou větou, po dvojtečce, středníku, vykřičníku a otazníku, b) před slovy s malými začátečními písmeny, c) před velkými literami, d) po tečce a čárce. Slabší výplňky se mají klásti vždy napravo od silnějších pro usnadnění rozmítání. Ryba je slangové pojmenování pro typ, výplňky, nebo jiný materiál přepadlý nebo nesprávně rozmetený od přihrádek, do nichž nepatří. Ze „zrybařené“ kasy se špatně pomalu a s chybami sází. Rybárna, rybníky slangové výrazy pro zrybařené kasy, t. j. kasy, v nichž je mnoho liter nesprávně umístěno, v kasách s málo užívaným písmem bývají zvláště dolní rohové přihrádky (určené pro čtverce nebo pomlčky) obvyklým shromáždištěm „ryb“ nejrůznějšího druhu, odtud jejich přezdívka „rybník“. Řeky v sazbě jsou nehezkým a nevítaným úkazem. Označujeme tak mezislovní mezery, které v řádcích nad sebou splývají dohromady v bílý proužek, podobný „řece“. Nejčastěji vznikají přílišným roztahováním řádek. Nutno se jim vyhnouti pečlivým vyplňováním, aby mezislovní mezery ve více řádkách nestály pod sebou a nebyly příliš široké. Sázecí linka je podobná mosazné tiskové lince, má však po stranách ouška na zachycování. Bývá silná obyčejně čtvrtcicero a musí být dostatečně přesná, jinak se stává, že slabší koncové litery přelézají mezi ni a stěny sázítka a řádka se pak špatně vyplňuje. Seřízení sázítka na určený formát musí být přesné, zvláště pracuje-li na jedné sazbě více sazečů. Nejlépe se osvědčuje vložit do sázítka příslušný počet čtverců, posuvnou stěnu mírně přitisknout a uzavřít. Čtverce se musí dát bez násilí vytáhnout, a přece nesmějí být tak volné, aby ze sázítka vypadával. Často jsou však čtverce nepřesné nahromaděnou nečistotou nebo poškrábáním. Tu je lépe použít k seřízení hrubších, jednocicerových až čtyrcicerových vložek. Nikdy se však nemá sázítko seřizovat podle linek, proložek nebo dokonce podle sázecích linek. Silná řádka je řádka přeplněná, která se dá ze sázítka vyzvednout pouze násilím. Slabá řádka je řádka nedostatečně vyplněná. Jednotlivá písmena se v ní volně pohybují a řádku nelze v sázítku postavit neopřenu. Stahování sazby dáváme přednost před roztahováním. Stahujeme v tomto pořadí: a) po tečce a tečce, b) před slovy s velkými začátečními písmeny, a to především před těmi, která mají „maso“ (A, T, V), c) před slovy s malými písmeny, d) za dvojtečkou, středníkem otazníkem a vykřičníkem. Stejně důležité mezery zmenšujeme obyčejně od pravé strany k levé. Titulky v sazbě pokud se vyskytují, sázíme podle povahy práce písmem odlišným, tučnějším, větším stupněm, versálkami neb kapitálkami užitého písma nebo konečně jim dáváme vyniknout jen umístěním v sazbě a volným místem okolo nich. V novější době se užívá titulkových písem co nejmenších, příliš velké stupně působí reklamně. Východ se jmenuje prázdné místo v poslední řádce odstavce. Pravidlem je, že východová řádka má být aspoň dvakrát tak široká jako zarážka, při užších formátech musí alespoň přesahovat následující zarážku. Volné místo pří východové řádce má být aspoň tak široké jako zarážka. Zbývá-li méně místa, řádku buď stáhneme, nebo roztáhneme do plné šíře vazby. Vyplnění řádek musí být vždy pečlivé, nejen snad podle pravidel, ale i technicky. Písmena se nesmějí v řádce volně pohybovat, ale také nesmějí být přecpána.O tom se snadno přesvědčíme, posuneme-li vysazenou řádku v sázítku o kousek dále – musí zůstat stát, a přece se má dát bez násilí vyjmout. Vyplňujeme-li řádku slabými výplňky jednobodovými až dvoubodovými, nesmíme je nikdy do řádky násilně cpát – obyčejně se nám zlomí. Je lépe, vytáhneme-li poslední literu v řádce, vsuneme slabý výplněk a pak teprve řádku uzavřeme posledním písmenem. Vyrovnávání versálek je předpokladem správně vysazených versálkových titulků. Některá velká písmena mají po stranách t. zv. „maso“, které způsobuje, že k sobě buď vůbec nebo aspoň částí nepřiléhají. Tyto nesrovnalosti sazeč vyrovnává tak, že litery „prostrká“ výplňky různě síly, je-li nutno, i „papírky“. Vyvazování je třeba věnovat dostatečnou péči, protože špatně vyvázaná sazba se s obtížemi přesunuje, okrajová písmenka odpadávají a sazba se často úplně rozbije. Počínáme si tak, že levou rukou přidržíme začátek motouzu na pravém horním rohu sazby a pravou vedeme motouz okolo sazby přes jeho začátek a pevně utáhneme. To opakujeme při ruční sloupcové sazbě nejméně pětkrát, aby sazba byla náležitě zpevněna. Jednotlivá pásma vážeme pod sebe a konec motouzu zaklesneme v některém rohu na kličku. Pro usnadnění vyvazování je dobře dát před sázením k hranám sazebnice, na něž přilehne sazba, na ležato dvoucicerové vložky, takže sazba má pak více volného místa pro motouz. Doporučuje se to i proto, že postranice sazebnic nebývají vždy přesně pravoúhlé. Sazebnice ovšem musí být dosti široká a vložky přesně stejně vysoké, aby se sloupec dal posunovat. Vyzvedávání sazby ze sázítka je nutno provádět opatrně, aby se sazba nerozbila. Opřeme sázítko o okraj kasy, dáme sázecí linku za poslední řádku, přitiskneme ji ukazováky, zespoda sevřeme sazbu palci a se stran ostatními prsty, pomalu za sázítka vyvrátíme a opřenu o sázecí linku přeneseme rychle na sazebnici. Při širších formátech vyzvedáváme raději jen polovinu háčku. Také je dobře, postaví-li se sázítko před vyzvednutím na kasu kolmo. Zarážka je mezera mezi okrajem sazby a prvním písmenem nového odstavce. Její šířka se řídí formátem sazby. Zarážka mívala tolik bodů, na kolik cicer byla sazba široká. V novější době se používá zarážek spíše užších, někdy se také vůbec vynechávají. Zkratky v knihách jsou přípustny jen ustálené. Obyčejně se sázejí s tečkou, výjimky si je třeba pamatovat. Poslední léta přinesla ve snaze po stručnosti velkou záplavu zkratek, vznikuvších obyčejně ze začátečních písmen různých organizací. Sázejí se z versálek bez teček ( ČKD, MHD a pod), do knižní vazby se však nehodí. „Zledýrovaný“ nečeský název poškozených liter neb linek. Nejčastěji vzniká neopatrným zacházením šídlem. „Dededeatur“ lat. budiž zničeno, škrtnuto, vynecháno. Znaménko, jímž korektor označuje na obtahu přebytečná písmena, slova nebo řádky, které je třeba z vysazeného textu vypustit. „Funus“ (lajcha) říkáme několika slovům nebo větě, nedopatřením ve vysazeném textu vynechaným. „Imprimatur“ lat. budiž tištěné, je schválení k tisku, dané autorem, redaktorem nebo censurou. Obvyklá forma: imprimatur, datum a podpis. Kartáčový otisk korekturový zhotovuje ve velké tiskárně obtahovač sazby, v malé tiskárně sazeč sám. Při obtahování kartáčem postupuje takto: vyvázanou sazbu načerní ručním válečkem a opatrně na ni položí obtahový papír po jedné straně důkladně houbou navlhčený, aby zvláčněl. Velkým, rovnoměrně seříznutým kartáčem nejdříve papír přitlačí k sazbě a poté lehkými, stejnoměrnými údery kartáčem sazbu oklepává. Začíná uprostřed a ponenáhlu pokračuje k okrajům sazby. Kartáčový otisk bývá však potrhán a písmenka místy probořena. Je tedy těžko čitelný. Proto je třeba ještě zavlhlý obtah položit na čistý papír a druhou stranou kartáče jej sklepat do roviny anebo v papírové složce jej uhladit dlaněmi. Sazba ze strojů odlévajících celé řádky nemusí být při obtahování kartáčem na sazebnici vyvázána. Stačí, dáme-li k patě sazby větší vložku nebo mezernici. Důležité je, aby sazba byla důkladně drátěným kartáčem očištěna a zbavena všech hrotků i nálitků. V některých tiskárnách používají obtahovači k obtahování strojové sazby, zvláště novinových sloupců, místo kartáče krátkého klihového válečku. Váleček nemá držátko a je vyztužen dřevěným hřídelem. Obtahovač jej prostě převalí dlaněmi zdola nahoru po sazbě, na níž je položen vlhký papír, při čemž obtahovačovy ruce konají funkci tlakových pák. Tento způsob vyžaduje zručnost. Je výhodný proto, že válečkem lze obtáhnout sazbu rychleji a otisk nebývá potrhán jako pří obtahování kartáčem. Korektorská znaménka jsou v Československu normalisována. Každé užité znaménko, jímž korektor označí chybu ve vysazeném textu, musí se opakovat také na okraji obtahu, a to pokud lze ve stejné výši a co nejblíže vyznačeného místa. Chyby se označují po obou okrajích textu, takže korektury pravé poloviny jsou na okraji pravém, korektury levé poloviny na okraji levém. U třísloupcové stránky považují se za pravou polovinu dva slupce, za levou polovinu jeden sloupec. Nesprávně provedenou opravu nutno na okraji škrtnout a v textu podtečkovat. Je-li ve vysazeném textu mnoho chyb, musí korektor použít také v podstatě asi takto: Chybné písmo přeškrtne svislou čarou, kterou opakuje znovu na okraji a připíše k ní písmeno správné. Vyskytne-li se v jedné řádce více chyb, užije korektor různých znamének, jako: %%%%%%%%%%%%% apod. Je však třeba, aby znaménka opakoval na okraji pokud možno ve stejném pořadí. Mají-li být slova nebo řádky z jiného písma, musí je v obtahu podškrtnout a na okraj poznamenat, z jakého stupně nebo druhu mají být přesazeny. Poškozená písmena označí v textu stejně jako chybná písmena, avšak na okraji jejich označení jednou podškrtne. Rovněž písmena jiného typu (ryby) tak koriguje, ale na okraji je podškrtne dvakrát. Nejasně otištěná nebo barvou zanesená písmena podtečkuje a na okraji označí takto %%. Je-li některé místo v obtahu nečitelné, označí je v textu i na okraji kroužkem. Obrácená písmena podškrtne nebo přeškrtne a na okraji připojí znaménko % (vertatur = obrať). Přehozená písmena nebo slova označí přestavěcím znaménkem % , na okraji znaménko opakuje. Je-li slovosled zcela přeházen, označí jednotlivá slova pořadovými čísly, která opakuje i na okraji. Chybějí-li ve slově některá písmena, přeškrtne korektor písmeno předcházející nebo následující a na okraji opíše s chybějícími písmeny. Je-li na místě chybějícího písmena prázdná mezera, škrtne korektor písmeno předcházející i následující a škrty spojí vodorovnou čarou %%. Chybí-li slovo, označí ono místo výraznějším znaménkem %%% a na okraji k témuž znaménku napíše, co chybí. Vynechal-li sazeč několik slov, poznamená korektor k znaménku na okraji obtahu „viz rkkp“ (= rukopis) nebo ještě označí stranu rukopisu. Přebytečná písmena nebo slova přeškrtne podobně jako chybná %%%% a k znaménku na okraji připojí značku % (zkratka pro „dekeatur“ = vypusť, vynechej). Chybějící mezeru mezi slovy označí v textu i na okraji znaménkem % , příliš velkou mezeru znaménkem % a zbytečnou mezeru %. Opominutou zarážku nebo vyčnívající řádky označí znaménkem % , chybnou zarážku znaménkem %. Jde-li jen o srovnání řádky, přidá k tomuto znaménku šipku %. Slova, která mají být v textu prostrkána, podtrhne a na okraji na ně upozorní znaménkem %. Jde-li o celý odstavec, ztrhne jej po straně svislou čarou a připíše „prolož“. Prostrkaně vysazená slova, která však neměla být prostrkána, podtrhne obloučky %%%% a opakuje ono znaménko i na okraji. Přesunuté řádky označí na okraji vodorovnými čarami a očísluje ve správném pořadí. Přehlédl-li sazeč odstavec, označí korektor ono místo v textu znaménkem % nebo %. Nežádoucí mezeru mezi řádky opraví čarou s obloučkem dovnitř %. Chybí-li proložka nebo je-li zapotřebí vyznačit mezi řádky mezeru, označí korektor opravu čarou s obloučkem vně %. Nerovné řádky nebo nestejnou linií písmen v řádce označí na onom místě i na okraji dvěma rovnoběžnými čarami %. V sazbě vystouplý výplněk, tzv. hrotek, označí na okraji dvojitým křížkem %. Nemůže-li sazeč přičíst v rukopise některé slovo, upozorní na ně korektora tím, že obrátí spodkem nahoru tolik liter, kolik jich přibližně má ono slovo (blokuje). U strojové sazby, kde nelze litery obracet, použije sazeč stejných, a to nápaditých typů nebo písmen (??? -- -- -- mmm). Jestliže byly litery obráceny omylem nebo některé slovo blokováno úmyslně pro nečitelnost rukopisu, korektor je vyznačuje stejným způsobem jako písena chybná. Korektura autorská se liší od korektury domácí tím, že autor nebo objednatel dostanou obtahy sazby již opravené. Autor má dodanou korekturu pročíst a obvyklým způsobem vyznačit na okrajích sloupce případné chyby nebo změny. Opravy mají být jasné a čitelné, neboť jakákoli nejasnost způsobí pak v tiskárně značné technické potíže. Někdy autor vpisuje opravy, které se neshodují s rukopisem, škrtá nebo přidává do vysazeného textu ještě něco dodatečně. Zapomíná, že je třeba do tiskárny dát dílo ucelené a nikoli teprve v korektuře pilovat a měnit sloh. Potom je nutné přesadit často celé odstavce, zvláště u sázecích strojů, které odlévají celé řádky. Korektury zaviněné autorem metér schovává nebo řadí do sloupců a obtahuje pro účtárnu jako doklad ke konečnému zúčtování díla. Autorskou korekturu provádí metér sazbu do stránek. Zlomené stránky obtahuje znovu do korektury, a to k náhledu autorovi i domácím korektorovi, který stránky počítá bez rukopisu. Nakonec metér porovná schválenou autorskou korekturu stránkovou s přečtenou stránkovou korekturou domácí a sloučí pak obě do poslední korektury autorské. Korektura domácí je první čtení a porovnávání vysazeného textu s rukopisem při čemž tiskárenský korektor sleduje, zda nebylo něco vynecháno nebo dvakrát vysazeno, a vyznačuje v obtahu literní i gramatické chyby. Vodítkem jsou mu Pravidla českého pravopisu, která závazně stanoví, co je třeba pokládat za správné ve spisovném tvarosloví. Slohové změny provádějí se v domácí korektuře jen v nejnutnějších případech, a korektor nemá zasahovat do toho, co je projevem autorovy osobnosti. Domácí korekturu provádí buďto sazeč ruční, nebo strojový, a to podle druhu sazby. Ruční sazeč vadné nebo chybné litery vypichuje šídlem a nahrazuje je správnými. Jsou-li korektury větší, bere jednotlivé řádky do sázítka. U sazby strojové, kde se odlévají celé řádky, musí sazeč pro každou sebemenší korekturu vysadit znovu vždy celý řádek. Při větší korektuře, kdy sazeč přesazuje několik řádků nebo třeba celý odstavec, vyskytnou se velmi často nové chyby. Proto je nutné sazbu před odesláním do autorské korektury znovu obtáhnout a dát ještě jednou pročíst korektorovi. Domácí korektura je nezbytná, neboť všechen tisk, který tiskárna zhotovuje, má být bez vady nejen po technické, ali i po jazykové a pravopisné stránce. „Maso“ v typografickém žargonu znamená příliš mnoho chyb vyznačených v korekturovém obtahu. „Načítání“ je poslední, letmé přečtení textu revise před tiskem. Náhled revise je druhý otisk revise po opravě, při čemž sazeč, zvláště byla-li větší korektura, srovnává provedené opravy s první revisí. „Naslouchání“ je zvláštní způsob čtení korektur, při něm čtou korektoři ve dvojicích. Jeden pročítá nahlas text sazby a druhý (naslouchač) kontroluje správnost textu tím, že jej srovnává s rukopisem. Obtahovací přístroj válcový (cylindrový) je sestaven ze železného podkladu, po jehož obou bočných stranách jsou kolejnice, a ze železného válce, jímž lze pohybovat po kolejnicích dopředu i dozadu. Válec bývá potažen plstí nebo zvláštním, silně gumovaným plátnem. Sazba musí být vyvázána a klademe jí přímo na plochu podkladu, kde ji ručním válečkem nabarvíme. Obtahujeme většinou na suchý papír, a to tak, že přes sazbu, na níž je papír položen, přejedeme tiskacím válcem. Na tomto přístroji můžeme zhotovit jasné a čisté obtahy, velmi však záleží na tom, jek je válec potažen. Obtahujeme-li sazbu větší nebo kompresní, musíme na obtahovací papír položit ještě přiměřeně silnou složku měkkého papíru, aby se tiskový tlak zvýšil. Je tedy zapotřebí také zkušenosti a cviku. Zručný akcidenční sazeč dovede na obtahovacím přístroji zhotovit i více barevné otisky. Obtahy sazby před stereotypováním děláme na hladkém papíře. Předtím je třeba sazbu důkladně očistit, aby každé poškozené nebo opotřebované písmenko bylo patrné. Obtah dostane korektor k náhledu, a když jsou provedeny poslední opravy a sazba schválena, lze formu stereotypovat. Tiskne-li se ze stereotypů kniha, nahlíží korektor-revisor pak již jen vyřazení a postavení stran a sleduje, není-li některý odlitek obrácen nebo poškozen. Větší opravy ve stereotypech se vyskytují jen zřídka. Obtahy ze stereotypů mají být zvláště označeny, aby se korektor při čtení omezil na nejnutnější korektury. Opravy chyb ve stereotypech lze totiž provést jen obtížným naletováním správných písmen. „Panna“ je název korekturového obtahu, v němž korektor žádnou chybu nenašel. „Svatba“ je pojmenování stejných slov nebo vět, omylem dvakrát v sazbě vysazených. „Šmicovaný obtah“ je smykem papíru rozmazaný, zdvojený otisk sazby. „Šotek knihtiskařský“ je oblíbený název chyby, která změnila vážné slovo ve směšné (odborná učitelka – odporná učitelka) nebo zkomolila text. S „knihtiskařským šotkem“ se setkáváme nejčastěji v novinách, při jejichž spěšné výrobě vznikají přesazováním, opravou nebo přehozením řádků často humorné, někdy však nejasné, zdánlivě zlomyslné zkomoleniny. „Švec“ je pojmenování slova, které byla nedopatřením vynecháno ve vysazeném textu. „Vertatur“ (%), lat. obrať! Znaménko, jímá korektor označuje na obtahu obráceně vysazené litery (%). Vývěsek (vývěsní arch) dává tiskárnu nakladateli nebo autorovi po vytištění každého archu jejich díla. Také faktor a někde i metér dostávají vývěsky, aby mohli při tisku sledovat souvislost a pracovní postup. Pojmenování „vývěsek“ vzniklo ze skutečnosti, že staří knihtiskařští mistři vyvěšovali k tisku připravené archy na dveře svých oficin a universit, aby kolemjdoucí mohli hledat chyby (za odměnu), které unikly korektorovi. Je však ještě jiná verse, podle níž jméno „vývěsek“ pochází prý od toho, že se tento první arch při starém způsobu knihtiskařském neprodleně vyvěsil k sušení, aby mohl být spisovateli brzy dodán. Železný roční lis (Stanhopeův) je předchůdce dnešního rychlolisu. Používalo se ho od konce osmnáctého století, kdy podle někdejších dřevěných začínali stavět lisy železné, až do dob, kdy je zdokonalené rychlolisy i jiné tiskací stroje překonaly. V dnešní době najdeme v tiskárnách ještě mnoho takových lisů. Ovšem netiskne se na nich, ale jsou pro tiskárnu velmi vhodným přístrojem na obtahování korektur. Jednoduchým způsobem a bez zvláštní přípravy dosáhneme čistých, zřetelných otisků z jakékoli sazby. Na nabarvenou sazbu, která může být přímo na tiskové desce nebo na sazebnici, položíme suchý papír a přiklopíme papírové složky. Poté tiskovou desku otáčením kliky zasuneme pod desku tlakovou a táhlem ji snížíme. Obtahujeme-li sazbu na sazebnici, řídíme tlak se zvláštní péčí a s citem, abychom nepomačkali písmo. Brožura Naše slovníky říkají o významu slova brožura toto: „Brožura (franc. brochure), menší nevázaná knížka obsahu instruktivního, hlavně o otázkách časových, politických, sociálních. Vznikly za reformace z polemik náboženských a značně se rozšířily, jsouce předchůdci novin.“ Příruční slovník jazyka českého: „Brožura, -y, f., nevázaný spisek malého objemu, věnovaný obyčejně časové otázce.“ Trávníčkův slovník jazyka českého: „Brožura, -žú, -ž, z francouzského brochure – sešitek, nevázaný menší spisek, zdrob. –rka, -rek, ž., -rovný, -rkový formát, -ová literatura, -rista, m. = spisovatel brožur (Ner.).“ Čitelnost titulku je v každém textu lepší, volíme-li správně písmo. Délka titulku je důležitým činitelem při výběru písma. Příliš dlouhé titulky nemůžeme sázet z tučného písma stejným typem, neboť dvě, tři i více řádek tohoto titulku se stávají příliš významnými na újmu celé úpravy a běžného textu. Drátem se stran šijeme vícearchové brožury, asi ½ až 1 cm od hřbetu. Rozevírání brožury uprostřed se tím brzdí. Formát brožury bývá vždy stanoven při přijímání zakázky. Musíme však zjistit, jaká je velikost archu papíru, na který bude brožura tištěna, abychom mohli pamatovat na možné pořezávání a postavení obrázků na spadávání. Nejběžnějším základním formátem bývá osmerka nebo šestnácterka, ať již normalizovaná, nebo z medianu. Různá ořezávání dávají ovšem formát jiný, takže je mnohdy těžké uhádnout, z kterého formátu papíru byla brožura tištěna. Iniciály jsou považovány za snadný prostředek k zlepšení vzhledu brožury. Je to základní omyl, nebo%t nemůžeme používat iniciálek u těch druhů brožur, které svým obsahem si to přímo nevynucují. Iniciálek používáme zásadně jen u těch brožur, které svým významem toho přímo vyžadují, totiž v pamětních nebo v slavnostních spisech. A také samozřejmě u těch, které obsahem se přibližují beletrii nebo básním. Vždy pak dobře uvažujeme o umístění a velikosti iniciál, aby správně zapadla v celkový rámec úpravy. Inserce v brožuře je kapitola sama pro sebe, ale při její úpravě se musí přihlížet k tomu, aby i ona působila jednotným střízlivým dojmem jako vlastní text. Tedy žádné střídání tučného písma se slabým, jednoho typu s druhým. Jednotnost titulků je zásada, kterou nesmíme nikdy opustit. Při stanovení úpravy titulků nemůžeme svůj zájem soustředit jen na titulek první, ale musíme mít na zřeteli titulky všechny. Jednotnost titulků je základním rysem úpravy celé brožury. Máme-li dosti času, nikdy nic neztratíme tím, vyzkoušíme-li si několik způsobů úpravy a pro jeden z nich, který považujeme za nejpůsobivější. se nakonec správně rozhodneme. Kombinace dvou velikostí písem je možná při výjimečně dlouhých titulcích. Začátek takového titulku, který obyčejně bývá hlavní částí, sázíme z většího stupně písma z minusek i kursivy, zbytek pak doplňujeme písmem o několik stupňů menším, kursivou, po případě versálkami. (Kombinujeme na příklad : tercii kursivu s petit versálky nebo tercii antikvu a garmond kursivu). Lámání stran je takřka konečným dílem metérovy práce. Určitý počet řádek na každé stránce musí být zachován, i když sazba špatně vychází. Rozpálení jedné nebo více řádek mezi východové a zarážkové řádky nebo proložení celého odstavce slabým kartonem nebo osminou petitu je zásadní chyba. Po dohodě s autorem lze zatáhnout krátkou východovou řádku připsáním prodloužit na dvě řádky. Proto lámeme vždy větší počet stran (alespoň čtyři protilehlé) najednou, abychom se špatnému vycházení vyhnuli a nemuseli se již vracet k vyvázaným stranám. Linky v titulku používáme k dekorativnímu doplnění, k jeho uzavření, po případě k oddělení od jména autorova. Tu však musíme mít stále na zřeteli slovo doplnění, a proto podle toho také postupujeme. Nikdy nemůžeme použít linek silnějších, než je samo písmo ve své kresbě, naopak použijeme vždycky linek slabších. Tučnější linka soustřeďuje na sebe pozornost, vyniká nad svým okolím a ubírá tím titulku na výraznosti. Text titulku je přece hlavním činitelem a linka vedlejším. Linka v titulku je pouze proto, aby činila titulek zajímavějším a vzhlednějším. Při použití kombinace titulku s linkou rozhoduje postřeh a vkus sazeče-metéra a nemá ho používat ten, kdo s tímto způsobem není obeznámen. Jednoduchý titulek bez linek je potom daleko vkusnější než titulek linkami nemožně doplněný. Také jednotlivých částí ornamentu bývá používáno k doplnění úpravy titulků. I o nich platí dobré pravidlo, že čím méně tím lépe. Obálka brožury musí být řešena samostatně se zřetelem k obsahu, účelu, kterému je určena. Obálce brožury věnujeme vždy větší péči, zvláště tenkrát, můžeme-li použít pestrých barev. Cit k danému materiálu, trochu vkusu a obrazotvornosti přispějí k vytvoření dobré typografické obálky. Za pomoci podtisku, plochy, po případě s negativním písmem nebo přiléhající kresbičkou vyřešíme úpravu obálky tak, aby splnila svůj úkol: upoutat každého čtenáře. Obrázek umístěný na spadávání má své klady i zápory. Při tomto řešení musíme mít na paměti: máme-li dosti velký papír na poříznutí, nepořízneme-li důležitý detail obrázku a nepřijdou-li v lom papíru dvě autotypie těsně k sobě. Jen v nejkrajnější nouzi, kdy se tomu opravdu nelze vyhnout, přikročíme snad se souhlasem tiskaře k uříznutí fasety. Oddělování textu od poznámek nebo podpisů k celostránkovému obrázku je akcidenční prvek, při kterém můžeme a nemusíme použít linky různé délky, po případě, máme-li dosti místa, rozdělíme linkou stránku na dvě části, to je od hřbetu až na spadávání. Odlišného typu písma po případě i grotesku můžeme docela dobře použít na titulky v brožurách, ovšem v předpokladu, že všechny titulky budou sázeny ze stejného stupně i typu písma, že tohoto písma máme skutečně dostatečné množství. Orámování insertů nebo jejich rozdělení linkou nemusí být vždycky tučné. Stačí, když použijeme síly linek, kterými jsme orámovali tabulky, tedy slabších, než je kresba písma. Ořezávání se děje vždy po šití a zavěšení obálky se zřetelem na stanovený formát brožury a postavení stran. Plán brožury někdy také zrcadlo (špígl), vytvoříme si tím, že vezmeme podle předpokládaného rozsahu brožury archy papíru, složíme, je, propíchneme podle vzorové strany a nerozřezané očíslujeme. Na tyto strany si běžně již předem naznačíme, kam který článek nebo stať vyjde, kde umístíme obrázky a tabulky. Zjednodušíme si tím svoji práci a uvidíme již předem, jak bude vypadat tisková forma. Po rozložení archu snadno nahlédneme, zda štočky, které jsme pro jejich velikosti museli umístit do hřbetu nebo na spadávání, nebudou při tisku překážet jeden druhému, nebudou-li v lomu papíru dvě autotypie těsně u sebe. Toto se vždy musí zjistit předem. Podpisy pod obrázky umisťujeme tak, aby harmonovaly s umístěním obrázků a s celkovým postavením sazby. Podpis k obrázku nemusí být umístěn ihned pod obrázkem, ale můžeme jej dát i na protilehlou stranu, zvláště tenkráte, máme-li obrázek stejné velikosti, jako je rozměr sazby. Postavení sazby na papír již předem je velice nutné, neboť si při této příležitosti vzpomeneme na práci knihařskou. I když jsme za pomoci diagonály ( tak jako u každé knihy) umístili sazbu na papír, jistě si připomeneme, že papír musí být poříznut a brožura sešita. Při pořezávání nesmíme totiž zapomenout, že bílé okraje se zmenší asi o půl centimetru se všech tří stran při šití brožury drátem se strany se zmenší i mezera ve hřbetu. U některých druhů brožur je postavení sazby bývá užší a počet řádek větší. Potom ovšem umístění titulků i stránkových číslic je přizpůsobeno celému postavení sazby na formát papíru. Postavení titulků na stránce může se řešit několika způsoby. Kromě obvyklého způsobu řešení na střední osu po celé šířce sazby je zde ještě několik způsobů postavení titulků na stránce. Je to postavení s kraje nebo s různou zarážkou do východu na pravé nebo levé straně stránky, zapuštění titulku do textu (oblomení titulku ) při sazbě jednosloupečné, úplné nebo částečné zapuštění do textu při sazbě dvousloupečné atd. Každé umístění titulků v brožuře je proto vždy založeno na pečlivém vyvážení strany a na její celkové úpravě. Proložení sazby se uplatní hlavně tam, kde jsme stanovili větší sazby, neboť čím širší sazba kompresně vysazená, tím nesnadnější čitelnost. Dbejme toho, aby sazba větší šíře byla proložena již při sázení na stroji. Mnohdy stačí proložení jedním bodem, aby bylo dosaženo žádoucího účinku. Zvláště písma širší kresby a grotesková proložení přímo vyžadují. Použití proložky různé síly pomáhá také překonat nesnáze vzniklé z nedostatečného výběru písma. Rozpočítávání tabulek provedeme vždy předem najednou, aby jejich úprava i při různém textu byla jednotná. Při rozpočítávání stanoví metér nejen výšku hlavičky, ale určí i všechny druhy linek, které se v tabulkách upotřebí. Sjednotí jejich úpravu. Rukopis brožury kterou jsme dostali k sazbě, musíme si především řádně prohlédnout, abychom zjistili, k jakému účelu je brožura určena, a podle toho řídili celkovou úpravu. Nečíslovaný rukopis očíslujeme, tím zabráníme jeho častému přeházení. Sázení titulků ze stejného typu písma jako je sázen ostatní text, není sice pravidlem, ale tuto zásadu dodržujeme vždy tam, kde jde o slavnostní příležitostný tisk. Tam potom celou úpravu zaměřujeme vzletně a slavnostněji, titulky dokonale sladíme s ostatním textem tak, aby se vzájemně dobře a správně doplňovaly. Sílu linek v tabulkách stanovíme tak, aby odpovídaly síle kresby písma, neboť strana s tabulkou musí se svým zabarvením rovnat straně textové. Používáme proto linek slabších a pokud možno nejmenšího počtu druhů. Mnohdy stačí pouze dva druhy, jeden na orámování, druhý na všechny ostatní kolonky. Stejného typu písma jako na ostatní běžný text použijeme i k sazbě tabulek. Nesprávné je používat různých typů písma v hlavičkách tabulek, neboť řádným rozpočítáním můžeme se tomu vyhnout. I v tabulkách můžeme obsadit text sázecím strojem, ovšem jen tenkrát, máme-li ruční písmo stejné kresby a velikosti k jejich dosazení. Strojová sazba nám vždy pomáhá k rychlému zhotovení brožury. Proto si vše musíme rozmyslit předem a řádně popsat každý rukopis. Zvláště tenkrát, používáme-li dvou typů písma, je roztřídění rukopisu a vložení obou dílů do zvláštních obalů nutné. Na každý obal musíme napsat velikost a typ písma, šířku sazby, z čeho sázet podtržené stati, kolik čtverčíků je zarážka atd. Na nic nesmíme zapomenout, neboť kolegovi u sázecího stroje musí být vše jasné a srozumitelné a nesmí ztrácet čas zbytečnými dotazy a pochůzkami. Šití na gázu se provádí u těch brožur, které toho svým významem a důležitostí vyžadují. Zavěšením této šité brožury do tvrdší obálky a poříznutím na správný formát dostaneme již jakousi slabší knížku. Šití nitmi se používá u brožury, která má více archů a u níž záleží na správném otvírání a dobrém vzhledu. Tabulky jsou vždy součástí brožury a musí být sázeny tak, aby dobře zapadly do celkové úpravy a neměnily celý vzhled brožury. Styl tabulky musí být vždy přizpůsoben celé úpravě běžného textu. Tabulky bez linek jsou častokráte výsledkem vyřešení celé úpravy brožury, neboť na místo tabulek s orámováním je řešíme jako sazbu pořadovou. Potom použijeme slabé linky jen na oddělení hlavičky od ostatního textu nebo jako linky součtové, někdy i v obou případech. Je to tedy jen jakési naznačení úpravy tabulkové, které můžeme s úspěchem upotřebit u brožur obsahujících výroční zprávu. Tisková forma je vyřazení jednoho nebo dvou archů sazby podle velikosti papíru a tiskové plochy stroje, doplněná patřičnými předem stanovenými vložkami v hlavě, ve hřbetě, na vnější a dolejší straně každé stránky a uzavřena v rámu stroje. Titul brožury musí být proveden ve stejném stylu, jako jsou titulky k jednotlivým článkům nebo statím. To znamená, že jsou-li titulky k jednotlivým článkům sázeny na střed, musí být i titul vysazen na střed, jsou-li na jinou osu s kraje, musíme tento způsob zachovat i v titulu, použijeme-li k dokreslení titulků linky nebo části ornamentů, musí se linka nebo ornament objevit i v titulu. Titulek v brožuře je častokráte základním kamenem úpravy celé brožury a mnohdy vůbec jediným a přitom má několik požadavků, které musíme dodržovat. Je to především dobrá čitelnost a výraznost. Titulků vysazených z versálek (nebo jen při doplňování titulků versálkami) použijeme jen tehdy, můžeme-li jim dát patřičný odstup od běžného textu a dostatečně je proložit, jde-li o více řádek. Je však nutno jednotlivá písmena pečlivě vyrovnat a náležitě prostrkat, aby byly čitelné. Tučný titulek odpoutává čtenáře od doprovodního textu, naproti tomu slabý titulek na stránce vždy zaniká. Tužkové a pérové kresby nebývají uzavřeny jako autotypie. Proto pérovku opatrně vypustíme z osnovy sazby, ale dbáme toho, aby některou linií byla zachycena s okrajem sazby. Umisťování obrázků řídilo se vždy podle starého pravidla, které přikazovalo, že mají být na straně liché, aby ihned upoutaly pozornost čtenáře. Není ovšem chybou, dáme-li obrázek na stranu sudou. Každé umístění obrázku je správné, je-li přihlíženo k celkovému vzhledu a vyvážení obou protilehlých stran. Neexistuje pravidlo nebo šablona, podle kterých by bylo nutno na každé straně obrázky umisťovat. Úprava brožury musí vždy odpovídat celkovému poslání a svému významu. Proto celý charakter úpravy nutno řídit podle obsahu celé brožury a za všech okolností dodržet její jednotnost. Jen u brožur obchodních můžeme si dovolit opomenutí pravidla o stejné úpravě a upravit některé strany se zřetelem k nabízenému zboží. To už se stává běžná brožura, tak jak jsme si ji představili, jakýmsi ceníkem, upraveným ve stylu brožur. Úprava insertů v brožuře musí být sjednocená a naprosto ukázněná. Použitím jednoho nebo nejvíce dvou druhů písem dosáhneme žádoucího účinu. Nikoliv použité písmo, ale celková úprava insertu vyvolá vždy dobrý dojem a správně doplní úpravu. Úprava titulku se musí řídit vždy podle celkového charakteru nebo posílání brožury. Máme-li brožuru s obsahem politickým, kde vlastní titulky jsou nahrazeny hesly, která mají podchytit čtenáře a zapůsobit na něho, potom řešení celé úpravy i těchto hesel podřizujeme jen celkovému vzhledu a jednotnosti a necháme hesla více vyniknout. Tuto zásadu uplatňujeme i u brožur čistě obchodních, propagačních, které toho vyžadují. Velikost strany tedy šířku a výšku sazby určujeme podle předem stanoveného rozsahu celé brožury. Při stanovení velikosti strany je důležitým činitelem i účel brožury, neboť u lépe vypravených oslavných brožur stanovíme vždy menší šířku sazby i menší počet řádek, aby tak vznikly větší bílé okraje a byla tím vyjádřena její slavnostnost. Vlastní světelné rozvržení potřebují stánky brožury s různě tmavými obrázky, neboť na každé z nich najdeme tři druhy světelných ploch: bílé – nepotištěné, šedé – písmové, tmavé – obrázkové. Tyto tři důležité činitele nutno podrobit navzájem a upravit je v harmonický celek, kde jeden nad druhým nevyniká. Výběr písma z kterého má být vysazen text brožury, provádí se vždy se zřetelem k charakteru brožury, neboť každý z druhů brožury vyžaduje vlastně něco určitého řezu písma. Proto volíme slabší řez písma pro spisky slavnostní nebo památné, silnější do brožur politických atd. Vždy však je nutno, aby bylo voleno písmo klidné, jednoduché, bez příkras, přitom dbáme i toho, na jaký papír bude brožura tištěna. V tiskárně, která má malý výběr písma na sázecím stroji, musíme vyjádřit charakter brožury její celkovou úpravou. Vypuštěním obrázku z osnovy sazby dosáhneme určité mohutnosti a jistého účinu. Po stránce praktické je to dokonalejší využití plochy papíru. Obrázek vypustíme jenom v tom případě, zbude-li nám mezera alespoň jedno cicero od předpokládaného okraje stránky (samozřejmě po poříznutí) a je-li větší část štočku umístěna v textu. Výraznosti titulku dosáhneme nejen správným umístěním, ale i patřičným odstupem nahoře i dole od běžného textu. Vyznačování v běžném textu je důležité stanovit tak, aby nebylo na závadu celkovému vzhledu stran. Můžeme-li dosáhnout toho, aby k vyznačování bylo použito pouze kursivy, potom zachováváme stejné zabarvení všech stran. při prostrkávání jednotlivých slov nebo dokonce celých vět ona místa na stránce zesvětlíme, a to nepůsobí dobrým dojmem. Je-li prostrkán celý odstave, neubráníme se tomu, abychom tyto řádky také neproložili, neboť tyto odstavce bez náležitého proložení se čtou nesnadně. Potom ovšem opustíme zásadu stejného počtu řádek na každé stránce a tím porušíme rejstřík. Asi vyznačování půltučným písmem není možno doporučit, neboť místa vysazená půltučně vynikají vždycky nad svým okolím a zbytečně černě vyrážejí z celkové šedi stran. Zachování rejstříku je základní podmínkou práce metéra. Nestačí, kryjí-li se při tisku snad jen první a poslední řádka na stránce, musí se krýti všechny. Tiskne-li se brožura na trochu více transparentní papír, po vytištění uvidíme všechny chyby, kterých jsme se dopustili při lámání. Zalamovat obrázky od běžného textu můžeme tehdy, zachováme-li stejné mezery kolem dokola a nepřesahuje-li obrázek dvě třetiny šířky sazby. Zalamování všech titulků se musí řídit zásadou, kterou jsme si při prvním titulku vytyčili. To znamená, že musíme dodržovat vždy a za všech okolností stejný počet řádek, do kterých titulek umisťujeme. Dáváme-li tedy titulky vždy na novou stránku (zarážkovou), musí celková zarážka mít vždy stejný počet řádek a stejný počet řádek musí mít běžný text na každé této stránce. Zalamujeme-li články nebo stati za sebou, musí být dodržen rovněž stejný počet řádek v mezeře, do které titulek umisťujeme, přitom dbáme i toho, aby počet řádek pod titulkem na konci strany měl přibližně stejný počet, jaký jsme předem stanovili na titulek. Zavěšení do obálky provádíme u brožury o větším počtu archů, kde byl pouze text sešit drátem se stran. Po potření hřbetu lepidlem přiloží se obálka tak, aby přikryla i drátky šití. Lepí se tedy první a poslední strana textu ještě asi 1 cm od hřbetu. U brožur, které se šijí uprostřed, obálku nezavěšujeme, ale mnohdy ji přidáváme k textu a prošijeme současně. Papír na knihu Volba papíru pro jednotlivé druhy knih je úkon velmi důležitý. Beletrie – románová četba – bývá zpravidla tištěna na bílý, strojně hlazený ofsetový papír o váze 80 – 100 gr. Těchto papíru se používá z důvodů technických, estetických i obchodních. Kniha vytištěna na ofsetovém papíře je příjemná pro hmat čtenáře při obracení listů, které usnadňuje. Rovněž oko čtenáře přijímá lépe vytištěné písmo s povrchu tohoto matného papíru. Na ofsetovém papíře se tisková čerň neleskne a jeho bělost zvyšuje ostrost vytištěného písma. Naopak, lesk hlazeného papíru, zvláště při umělém osvětlení, je četbě na obtíž. Knihy, tištěné na papíře knihovém, tj. hlazeném, jsou odolnější proti opotřebení, neboť na hladký povrch papíru se nezachytává tolik prachu. Proto beletristická díla, která jsou literárně hodnotná a mají trvalou cenu, bývají tištěna na papíru knihovém, hlazeném. Důležitým měřítkem u každého papíru je jeho plnění. Víme z praxe, že i dobrý hadrový papír, neobsahující dostatečné množství přísad (mastku, křídy, kaolinu, apod.), je vždy průsvitný a pro tisk knihy málo způsobilý. Patitul je první řádka v knize. Říká nám, o čem kniha pojednává. Je to pouhý název knihy beze všech doplňků. Sází se o stupeň větším typem než text. Upraven jako titulek v knize staví se do hlavy na první stránku knihy. Dříve nebylo patitulů v knihách, teprve vývoj ukázal důvody praktické i estetické. Tak se stal patitul platnou částí knihy. Písmo na větší kuželku je např. petitové písmo nalité na garmondovou kuželku. Tuto velkou výhodu nám přinášejí sázecí stroje svým technickým vybavením. Odpadá obtížné prokládání sazby při lámání a tím mnoho nepříjemností, které míváme s prokládanou sazbou. Uspoří velmi mnoho materiálu a mnoho času. Hlavně urychluje celou výrobu knihy. Poznámky – vysvětlivky V některých knihách bývá užito také cizích slov, která potřebují vysvětlivek. K tomu je poznámka pod čarou. Slovo, které má dole na stránce vysvětlivku, označí se hvězdičkou. Rovněž tak vysvětlivka. Poznámky bývají sázeny z menšího typu než text knihy. Nejčastěji to písmo petitové, v některých případech i nonpareillové. Tam, kde je vysvětlivek více, označují se číslicemi, neboť číslování je účelnější. Při přelamování sazby do stránek mohou poznámky přecházet na další stránku a tak vyrovnat poměr vysvětlivek s textem. Nutno dbát pravidla, aby poznámky pokud možno nejúže souvisely s označením textu. Je-li prokládán hlavní text, musí být prokládány i poznámky. V tom se chybuje nejčastěji. Poznámky se řadí na stránku dolů a oddělují se slabou linkou. Linka však není pravidlem, pouze zvykem. Oddělení poznámek může být provedeno také mezerou jedné prázdné řádky. Takto oddělená poznámka neruší vzhled stránky. Je-li poznámek mnoho, bývají číslovány a řazeny na konec knihy nabude klidnějšího vzhledu. Prokládání sazby na stránce Ke zvýšení čitelnosti písma přispívá nejen velikost a jasnost jeho obrazu, ale i vzdálenost jedné řádky od druhé. Říkáme tomu prokládání. Tomány a jiné běžné knihy prokládáme dvěma až třemi body. Proložení se řídí silou kresby písma a jeho velikostí na písmové kuželce. Čím má písmo silnější kresbu, tím potřebuje k zvýšení čitelnosti většího proložení mezi řádkami. Některá písma svou kresbou nezaplňují celou písmovou kuželku. Plochy takto vzniklé nahoře i dole zvětšují světelnost mezi řádkami a zmenšují potřebu řádkového prokladu. Vyskytují-li se v knize poznámky nebo titulky pod obrázky, musí být rovněž úměrně prokládány. Neboť písmo, z něhož jsou sázeny, je menší a méně čitelné. Takové neproložené části proložené knihy působí velmi rušivě v celém uspořádání. Předmluva se zařaďuje ihned za titulní list na lichou stránku. Bývá to projev některé význačné osoby, zhodnocující dílo. Je provedena v úpravě textu, ale zpravidla kursivou, aby se odlišila od hlavního textu. Zarážka a titulek musí být v souladu s úpravou ostatních částí knihy. Někdy bývá předmluv několik a potom je řadíme podle jejich významu, každou na samostatnou stránku. Původ úpravy dnešní knihy nutno hledat v úpravě původních knih rukopisných. Síla dlouholeté tradice přiměla vynálezce knihtisku přenést psané formy knihy i do knih tištěných. Rejstřík jmenný a věcný je souhrn všech jmen a věcí, o nichž se v knize mluví. Bývá na konci knihy před obsahem a sází se menším typem písma jako poznámky. Mnohdy z úsporných důvodů i vícesloupečně, tento způsob nejlépe vyhovuje krátkým řádkám rejstříku. Rejstřík řádek znamená přesný počet řádek na každé stránce, aby se řádky po vytištění řádně kryly. Proto musí metér při lámání knihy všechny titulky, kapitoly a různé mezery v textu přesně odměřit na určitý počet řádek se všemi proklady, aby bylo krytí řádek zajištěno. Mnohý metér si pomáhá tzv. „rozpalováním“ mezi zarážkami a východovými řádkami. Tím se rejstřík řádek poruší. Nutno přelamovat tak, aby se potřebný počet řádek na stránce vždy kryl se stránkou protilehlou. Pomoc je snadná. Zatáhne se některá východová řádka nebo v případě, kdy je sazba stažena, východovou řádku naopak utvoříme. Řeky v sazbě Tímto termínem označujeme případy, kdy mezery mezi slovy v řádkách nad sebou se spojují v pravidelnou mezeru, pokračující přes několik řádek. Špatné rozdělení mezer odstraníme přelomením několika řádek. Stránková číslice může být umístěna několika způsoby. Normálně u vnějšího okraje stránky dole nebo jednu řádku pod textem uprostřed stránky. Číslice jsou z písma textu nebo kursivy. Jiný způsob je umístění stránkových číslic nad stránkou. Rovněž jednu řádku nad stránkou na vnější straně nebo uprostřed stránky. U starších knih bývá stránková číslice oddělována slabou linkou nebo jinými způsoby přizdobována. Vyplňování prázdné řádky u stránkové číslice až k samému číslu, rovněž v jiných případech linka na šířku sazby pod stránkovou číslicí, má ten účel, aby obrazec sazby na stránce byl správně postaven. Není-li při umístění stránkové číslice nad stránkou řádka doplněna nebo prodloužena linkou na šířku sazby, vzniká ve hlavě velké místo, které není úměrné světelnosti druhých okrajů stránky. Strana není na optickém středu, říkáme, že „padá“. Drátem uprostřed šijeme ty brožury, které jsou vytištěny na silnějším papíře a neobsahují více než dva až tři archy. Více archů můžeme šít jen tehdy, byla-li brožura vytištěna na slabším papíře. Záleží vždy na poddajnosti papíru, neboť brožura se nesmí uprostřed příliš rozevírat, jak se často stává. Bibliofilie milovnictví knih je dvojí: v starším, rozsáhlejším smyslu slova znamená sběratelství knih, v moderním znamená umělecké vytváření knih. Sběratelská stanoviska jsou různá. Sbírají se první vydání knih (editio princeps), knihy určitého autora, směru, doby nebo tiskařského původu. Nejproslulejším sběratelem knih byl francouzský státník Jean Grolier. Divadelní knihy mají svůj speciální druh sazby, přizpůsobené snadné přehlednosti čtení jednotlivých výstupů. Jsou to hlavně jména osob, která jsou význačně sázena z velkých písmen, dále jejich činnost na jevišti drobným písmem nebo kursivou. Mluvené slovo hercovo je sázeno normálním typem písma. Správné rozdělení těchto tří částí je základem dobré a čitelné divadelní knihy. Frontispice znamená stránku proti titulnímu listu, následuje ihned za patitulem. V každé knize nebývá frontispice. Je výhradou knih beletristických, básnických a knih krásných. Kresbu pro tuto stránku tvoří umělec. Frontispice misí tvořit s titulem jednotný celek. Vhodné kresby bývají tištěny i jinou barvou, a tak vytvoří pestřejší a příjemnější vstup do knihy. U knih životopisných bývá jako frontispice použito fotografie. Hladká sazba je obvykle sazba románů. Ačkoliv ji nazýváme hladkou, není tomu tak doslova, i při ní je nutno pamatovat na všechna základní pravidla o správně sazbě. Řádně rozdělovat mezery mezi slovy, aby nevznikaly tzv. „řeky“. Neopakovat rozdělování slov na konci řádek mnohokrát pod sebou. Nejvíce třikrát. Východové řádky s jedním slovem zatahovat atd. Viz pojednání o správné sazbě. Iniciála Vynález knihtisku není jen vynálezem ducha technického, ale i ducha uměleckého. Již první tištěné knihy, které spatřily světlo světa, nesly známky tohoto umění. Každá stránka byla obohacena pěknou iniciálou. Je to velké počáteční písmeno, zasahující do několika řádek nebo je o několik řádek převyšující. Tento umělecký nápad dává každé stránce slavnostnější ráz a není zanedbáván ani dnes, ačkoli je naše typografická tvorba značně zjednodušena. Vkusná iniciála nahradí svou dekorativností ilustraci v knize. Aby byla správně umístěna, potřebuje své místo a okolí. Můžeme ji umístit několika způsoby. Bývá zalomena k dolnímu okraji prvé řádky nebo do několika prvních řádek. Velikost iniciály musí být úměrná výšce sazby na stránce. Nemá převyšovat svou výškou pětinu sazby na stránce. Iniciála u básní Básnická díla již svou stavbou řádek dovolují, aby prázdných ploch kolem básní bylo využito k umělecké výzdobě. Především je to iniciála, která může vhodným způsobem obohatit knihu básní. Její umístění je věcí vkusu. Může být nasazena na prvé řádce v účaří s prvním slovem a vysunuta mimo šířku verše. Nebo může být zapuštěna do řádek celé sloky. O jejím umístění rozhoduje šířka veršů a jejich tvar. Justýrování sazby říkáme úpravě sazby do správného sledu podle rukopisu, tj. zařaďování samostatně sázených tabulek, vzorců, poznámek, titulků nebo i štočků do sloupců hladké sazby. Takto pravená sazba se teprve obtahuje do autorské korektury. Klasická písma pro bibliofilie a krásné knihy nebývají na sázecích strojích. Krásné knihy jsou většinou sázeny ručně, neboť vyžadují dokonalé sazby, jaké lze dosáhnout jedině ruční prací. Nechceme tvrdit, že sazba strojová není dokonalá, ale má své nedostatky i přednosti. mezi písma klasického řezu lze směle řadit písma našich písmařů O. Menharta a K. Dyrynka. Dále jsou to písma světové úrovně, jako Baskerwille, Bodoni, Fournier, Plantin atd. Krásná kniha musí mít všechny přednosti dokonalé knihy. Tj. dokonale vytištěna, vysázena, ilustrována originálními kresbami nebo ručními tisky na pěkném papíru a knihařsky dobře zpracována. Počet výtisků krásné knihy bývá velmi omezen. Všechny výtisky jsou číslovány a tiráži na konci knihy, kde je vytištěno, v jakém počtu je kniha vydána. Motto citát vztahující se k obsahu knihy. Bývá ho velmi často v knihách používáno. Umístěn je na samostatné stránce jako věnování. Jindy bývá na začátku každé kapitoly. Motto sázíme drobným písmem, obyčejně kursivou, a stavíme na vnější stranu stránky. Je-li u motta jméno autora, sázíme je z drobných versálek. To bývá u autorů význačných, jinak plně postačí normální písmo. Norma knihy je zkrácený název knihy, který je na první stránce každého archu současně s pořadovým číslem archu. Norma je sázena z nejmenšího písma, nonpareillu, na cicero nebo jednu řádku pod stránku, na vnitřní okraj strany. Na třetí stránce archu bývá umístěna skládání archu. Jiný způsob umístění normy je v lomu papíru, mezi stranou první a poslední. Protože je norma pouze pomocníkem při skládání archů v knihárně, je tento způsob praktický. Po zpracování knihy zmizí norma ve hřbetu a neprodlužuje stránky knihy. Obsah je velmi důležitou částí, zvláště u knihy vědecké a technické. u těchto knih bývá obsah umístěn před první textovou stranou, u ostatních na konci knihy. Sazba se provádí z písma textu knihy, pokud není obsah rozsáhlý. Při složitějším obsahu užíváme i drobnějšího písma jako u poznámek nebo rejstříku. Bývalo zvykem vytečkovat prázdné místo v obsahu mezi koncem řádky a číslicí. Vývoj ukázal zbytečnost tečkování, v případech, kdy jsou řádky v obsahu kratší, je lépe sázet jej na užší formát než knihu. Stránková zarážka je na stranách, kde začínají kapitoly v knize. Stránkové zarážky v knize musí být všechny stejné. Stejné u předmluvy jako na poslední stránce u obsahu. Text na těchto stránkách začíná v hořejší čtvrtině až třetině stránky. Knihy ilustrované mívají vyzdobeny zarážky stran kresbami. Jsou-li v knize nahoře na stránce živá záhlaví nebo stránkové číslice, vynechávají se samozřejmě na stránkách zarážkových. V zájmu pěkné úpravy knihy mají kapitoly začínat vždy na liché stránce. Tím vznikne někde před kapitolou prázdná stránka, když předcházející kapitola končí na stránce liché. Při úsporném lámání není chybou, když kapitola další pokračuje na stránce sudé. Šířka a výška sazby na stránce je určována druhem knihy. Při stanovení výšky a šířky sazby románové můžeme uplatňovat osvědčený vzorec světelnosti postavení sazby na papír. Jsou to poměry mezer kolem strany. Ve hřbetu knihy tři díly, v hlavě čtyři, na přední straně pět a dole sedm dílů čisté nepotištěné plochy. Poměry nepotištěných ploch jsou v souladu s pravidlem 2:3, jehož užíváme při stanovení velikosti papíru jedné strany knihy. Pravidla těchto poměrů můžeme užívat u knih normálního rozsahu až do 40 tiskových archů. Při větším počtu archů nutno pamatovat na obtížnost četby tak silné knihy. Silná kniha se těžko otevírá, proto je nutno dát do hřbetu více místa. Tím se změní poměr mezer ve prospěch větší světelnosti u hřbetu knihy. Začátky nebo konce řádek na stránce se nebudou ztrácet v ohybu knihy a jejich čitelnost bude zaručena. Špičková stránka je stránka, na níž končí text jednotlivé kapitoly. Tato stránka má jediné pravidlo, a to, že nemá být menší než pět řádek. Zbývá-li méně řádek, snažíme se špičkovou stránku přelomením několika předcházejících stránek buď zatáhnout, nebo zvětšit. U knih ilustrovaných bývají tato místa vkusně doplněna ilustracemi. Těmto kresbám říkáme špičky. Titulní list je tváří celé knihy a první promlouvá k čtenáři. Má svého předchůdce již v knihách psaných. V prvních knihách tištěných nebylo titulních listů v našem pojetí. Nejstarší 48řádková bible Gutenbergova začíná pouze slovem „Incipit“ (počíná se) a za ním následuje místo názvu knihy hned název prvé části knihy. Rovněž ukončení knihy je označeno pouze slovem „Explicit“. Gutenbergovi spolupracovníci, Johann Fust a Peter Schöffer zavedli do tištěných knih kolofon, který obsahuje vše, co je na nynějším titulním listu. Titulní list ve své vlastní úpravě obsahuje jméno autora, název knihy, její části, rok a místo vydání, jméno nakladatele. Úprava titulního listu je úloha nejobtížnější, vyžaduje vytříbený vkus, odbornickou vyspělost a znalost písmových charakterů, zároveň i kreslířskou pohotovost. Vlastní název knihy se sází z velkých písmen velkého typu, charakteru písma textového. Není to však pravidlem, neboť mnoho záleží na délce celého názvu knihy. Hlavní řádka se obvykle staví do hořejší třetiny celé stránky, aby byl titul dobře vyvážen. Jméno autora a všechny ostatní řádky mají být úměrné k celkové úpravě. Titulky v knize a jejich správné odstupňování v poměru k textu tvoří důležitou kapitolu při úpravě knihy. Pravidelně bývají sázeny z velkých písmen stejného typu písma textového. Musí být správně světelně vyrovnány nebo mírně prostrkávány. To se řídí délkou titulku. Nejsou-li v knize nad kapitolami titulky, ale čísla kapitol, můžeme je sázet číslicemi arabskými nebo římskými. Někdy použijeme též slovního číselného označení a vysázíme čísla kapitol ve formě titulku. Protože označení kapitol je podřadnější, nemá působit jako titulek a sázíme je z menších versálek, prostrkané jako titulky. Mnohdy i řádka kursivová je vhodným označením kapitoly. Tiráž je ukončení knihy. Jsou v ní obsažena všechna potřebná data o knize: autor, název knihy, jméno překladatelovo, označení sbírky a jejího redaktora, původní název knihy v cizí řeči, ilustrátor a upravovatel knihy, počet vydání, rok vydání, počet výtisků, druh písma, z něhož je kniha vysázena, nakladatel knihy a jméno tiskárny, jakož i cena knihy. Kromě těchto údajů je v tirážích i číslo thématického třídění publikací, důležitá čísla plánu, číslo povolení k tisku a výrobní data. Tiráž sázíme drobným písmem, pouze název knihy bývá o stupeň větší. Sazbu upravujeme do bloku nebo ji volně řádkujeme. Prokládání řádek tiráže musí být souhlasné s textem. Umístění obrázků v textu je nejvhodnější v hořejší polovině stránky. Jen ve výjimečných případech, kdy je žádáno dodržení kontaktu textu s ilustracemi, zalamují se obrázky hned za citací. Obrázky užší, než je strana textu, musíme zalomit do stránky. Řídíme se pravidlem vnější strany, aby obrázky byly dobře vyváženy na každé stránce. Je-li v knize obrázků více, jako tomu bývá v knihách technických, nutno dbát všech pravidel o zalamování štočků. Zalamování vícesloupečné sazby je obtížnější a vyžaduje obzvláštní péče metéra. Vakát je název pro prázdnou stánku v knize. Každá kniha jich má několik, neboť jimi rozdělujeme knihu podle potřeby na oddíly. Sazeč je nesází, ale tiskař musí na jejich místo ve stroji umístit prázdné vložky a tak zabezpečit správné vyřadění tiskové formy ve stroji. Velikost knižního písma musí být volena se zřetelem k čitelnosti. Písmo není ozdoba, ale základní prostředek k záznamu myšlenek. Dobrá čitelnost a úměrná velikost kresby písma jsou hlavní požadavky knihy. Velikost písma závisí především na délce řádky a dále na tom, pro koho je kniha určena a slouží-li ke studiu, k zábavě nebo k časté a pravidelné potřebě jako je tomu u technických tabulek a příruček. Písma úzká, polotučná nebo kursivová nejsou vhodná pro sazbu knihy. Velikost strany knihy závisí na druhu knihy, neboť každá kniha nemá být vydávána v libovolné velikosti. Základním formátem knih je normalizovaná osmerka (80 = 148 x 210 mm). Je to velikost knih románových, učebnic i knih vědeckých. Od této velikosti jsou odvozeny všechny další druhy. Poloviční formát, šestnácterka (160 = 105 x 148 mm), je velikostí slovníkových publikací a kapesních pomůcek. Naproti tomu dvojnásobná velikost, kvart (40 = 210 x 297 mm), je velikostí knih ilustrovaných, pohádkových a bibliofilských. To je řada formátů normalizovaných a z nich jsou odvozeny formáty další. Někdy bývá velikost strany zmenšena, jako třeba u románové knihy, na formát 135 x 210 mm, až na hranici 120 x 190 mm. Z toho vidíme, že na základě poměrů šířky a výšky stran můžeme odvodit toto pravidlo : šířka papíru jedné strany se rovná 2/3 její výšky. Dodržováním tohoto pravidla nemůžeme nikdy vybočit k extrémním velikostem knihy. Ohlédneme-li se zpět až do doby vynalezení knihtisku, do čtrnáctého století, a podíváme se na díla této doby, na Kroniku trojánskou, bibli Kutnohorskou a na 48řádkovou bibli Gutenbergovu, na kompaktáta z roku 1513 nebo na tisky Adama z Veleslavína z r. 1616, shledáme, že toto pravidlo bylo a je základem stanovní formátu knihy. Vědecké knihy jsou knihy vážného obsahu, zaměřené na studium přesně vymezeného tématu. Proto nepotřebují bibliofilské úpravy, ale přehlednost a jasnost, hlavně čitelné písmo. Šířka sazby je větší než u knih jiných, úprava musí být střízlivá. Úprava vědeckých knih má svá pravidla i zákony. Věnování – dedikace bývá na liché stránce za titulním listem Bývají to dvě nebo tři prosté řádky. Jejich sazba je provedena typem a velikostí základního písma nebo jeho kursivou. Je to vlastně poznámka autora, a proto není třeba význačného upravení. Vkusně umístěné řádky v souladu s úpravou knihy v hořejší třetině stránky správně zhodnotí význam tohoto věnování. Vzorec světelnosti postavení sazby na papír takto získáme správnou šířku a výšku sazby pro normální knihu. Rozměr postavení sazby na papír nám zůstává v poměru 3, 4, 5 a 7 dílků. Stránková číslice se do tohoto formátu nepočítá, živé záhlaví však ano. Vzorkovou stránkou se rozumí jedna stránka, vysazená z rukopisu knihy před začátkem sazby. U každé knihy má bát taková vzorková stránka vysazena, aby byla sazba posouzena a opravena předem. Uspoří se tím mnoho nesnází při sazbě a korektuře. Základní estetický požadavek knihy je zásada udržovat jeden charakter písma v celé knihy. Pak i kniha sázená z méně pěkného písma si zachovává základní charakter klasické úpravy knihy. Živé záhlaví říkáme opakovanému titulku knihy nebo jednotlivých kapitol nad každou stránkou. Tohoto způsobu se užívá hlavně u technických a vědeckých knih, u seznamů, slovníků a zákoníků. Opakování titulů kapitol usnadňuje orientaci v knize. Sázíme je menším typem než text a někdy i oddělujeme od textu slabou linkou. Živé záhlaví se počítá do výšky stránky, stránková číslice nikoliv. Časopis jako každý periodický tisk má mít přesně stanoveny termíny vydání. Podle toho, v jakém časovém rozmezí vychází, zařazujeme ho do skupiny týdeníků, čtrnáctideníků, měsíčníků atd. Jsou ovšem časopisy nebo revue, které nemají těchto pravidelných termínů a vycházejí nepravidelně, avšak v určitém počtu do roka. I ty patří ovšem mezi periodické tiskopisy. Časopis může vydávat dnes na základě povolení zájmová korporace nebo politická strana. Časopis ilustrovaný vyžaduje již větší péče a rozmyslu při jeho tvoření. Správné umístění ilustrace a současné vyvážení sazby potřebuje také dosti zkušeností. Ilustrace, ve kterých nejsme vázání přesně ohraničenou formou jako u autotypií, čtvercových, můžeme stavět i mimo stanovený rámec sazby, aniž tím porušíme osnovu sazby. Časopis kulturní patří svou literární náplní mezi časopisy vážného obsahu, avšak jeho úprava, ač značně střízlivá, jednoduchá, může obsahovat všechny prvky novodobé typografie. Časopis obrázkový má být jednou z vrcholných prací metéra i upravovatele. Čerň obrázků, šedivá plocha písma a bílý okraj papíru tvoří nerozlučné faktory při řešení jeho úpravy. Ke všem třem musí být přihlíženo, musí být skloubeny v jeden nerozlučný celek. Proto především záleží na postavení obrázků na obou protilehlých stranách, na správném doplnění textem, na umístění podpisů k nim, na správném vyvážení všech tří činitelů, aby se dosáhlo žádoucího účinku. Časopis společenský je časopisem jaksi všeobecným, sloužícím všem vrstvám obyvatelstva. Proto jeho úprava musí být zajímavá pro každého. Střídání písem i různého počtu sloupců na stránce (tedy různé šířce sloupců) a vždy dobré uspořádání a vyvážení dvou protilehlých stran textem i ilustracemi jsou základní možností jeho úpravy. Časopis vědecký je vždy svým charakterem prací vážnou. Proto celé jeho uspořádání je dosti jednoduché, ale musíme při jeho úpravě přesně zachovávat všechna pravidla typografické tvorby. Střízlivá úprava a dobře čitelné písmo bez příkras jsou základní podmínkou tvoření časopisu, který je věnován vědě, tedy oboru nejvážnějšímu. Časopisy věnované otázkám politickým jsou svým posláním zařazovány částečně mezi časopisy vážné a částečně mezi společenské. Proto také jejich společenská forma je zdůrazňována i úpravou. U těchto časopisů můžeme si dovolit i střídání písem v sazbě jednotlivých článků, titulky pak řešíme nápadněji, aby z textu vynikly. Čitelnost názvu časopisu je základní podmínkou při jeho grafickém řešení. Odběratel musí jen běžným pohledem přečíst celý název časopisu, nesmí jej luštit jako nějaký rébus. Proto čitelnost a současně výraznost jsou základními pilíři grafického vyřešení celého názvu časopisu. Dvoubarevná obálka je při zdařilém návrhu vždy velmi účinná. Při řešení je možno použít positivního i negativního názvu časopisu, větších podtiskových ploch a vhodné autotypie nebo kresby nebo jejich kombinací. Formáty časopisů jak je uvedeno v úvodu, nejsou stanoveny jen základními formáty papíru, ale také speciální výrobou papíru v odlišném formátu. Z běžných formátů archu papíru: 61x86, 63x95, 68x84, 65x100, 70x100, 76x104, 80x108 a 84x104 cm, vychází při kvartu formát strany: 21,5x30,5, 23,7x31,5, 21x34, 25x32,5, 25x35 ,26x38, 27x40 a 26x42, při osmerce pak : 15,2x21,5, 15,7x23,7 17x21, 16,2x25, 17,5x25, 19x26, 20x27 a 21x26. Při použití těchto formátů je možné stanovení formátu strany nejen na výšku, ale i na šířku. Různá poříznutí těchto známých formátů po tisku přinášejí ovšem i jiné formáty časopisů. Grafické řešení názvu časopisu je důležitým činitelem při jeho úpravě. Řešení názvu, jeho úprava i písmo má vždy odpovídat duchu celého časopisu. Název časopisu může být vysazen, nakreslen nebo napsán. Při kreslení nebo psaní názvu časopisu musí být vždy dodržena zásada správných proporcí, světla a stínů jednotlivých liter, aby jejich čitelnost nebyla nikde porušena. Grafické vyřešení obálky nezáleží jen v kresbě písma. Jako vždy i zde je důležité celkové rozvržení plochy, umístění hlavní řádky a vhodného emblému nebo doplňujícího obrázku, týkajícího se charakteru časopisu. Kromě toho druhá barva zvyšuje účin. Inserce v časopisech je upravena zvláštním nařízením, které stanoví, že jen určité části textu a obálky podle rozsahu časopisu může být použito pro uveřejňování inserce. Úprava těchto insertů může být provedena rámcově, tj. velikost a typ písma alespoň u každé strany stejné, nebo individuálně, přitom stejně musíme dbát toho, aby strany insertů nakonec nevypadaly jako vzorník písma tiskárny. Jednobarevné obálky časopisů vyhlížejí někdy dosti chudě. Příčinou je špatně volená barva tisku nebo papíru. Černé barvy tisku použijeme jen při slabě tónovaném papíře, na bílém papíře volíme raději pestré barvy pastelového zabarvení, zvláště u větší plochy. Knihtiskem je provedena většina našich časopisů. malý počet výtisků nebo výše výrobních nákladů častokráte nedovoluje použití jiné techniky. Předností knihtisku je, že můžeme takřka do poslední chvíle před tiskem zlepšit úpravu časopisu nebo odstranit chybu učiněnou častokráte při lámání. Kreslených neb psaných titulků se používá v časopisech, kde každý titulek je upravován jednotlivě podle obsahu článku. Tady musí ovšem plně vyjadřovat charakter onoho článku, musí být jeho stručným obsahem. S použitím kresbičky a charakteristického písma dá se to vyjádřit velice dobře, přitom je hlavní závadou to, že na správné vyřešení takového titulku je častokráte ponecháno příliš malé místo. K rozesílání poštou používají některé časopisy obalů opatřených adresou odesilatele i příjemce. Jiné časopisy používají místo obalu pásky, rovněž opatřené oběma adresami. A ještě jiné časopisy vyřešily otázku adres bez pásky nebo obalu. Na poslední straně časopisu, vždy na stejném místě v dolejší polovině, mají umístěn rámeček, do kterého adresu nalepují. Časopis pak rozesílají složený na polovinu správného formátu. Takto rozesílaný časopis je přeložením znehodnocen. Na vazby ročníků časopisu bývají zpravidla vydávány desky a nabízeny odběratelům. I jejich úprava musí být shodná s úpravou celého časopisu. Zpravidla obsahuje přední deska jen název časopisu a ročník, a to bývá uvedeno v menším měřítku i na hřbetě. Obálka časopisu bývá řešena také shodně s celým posláním. Řešení obálek časopisů může být provedeno několika způsoby, které však nesmějí porušit zaměření časopisu. Je to čistě typografické řešení s obrázkem nebo bez něho, řešení grafické s použitím plochy nebo různých tangír, doplněné autotypií, jednobarevné nebo dvoubarevné. Ofsetem nebo hlubotiskem jsou tištěny jen některé časopisy. Hlavně obrázkové týdeníky nebo čtrnáctideníky využívají těchto technik. Sazba je potom pomocným činitelem. Ofsetem jsou tištěny časopisy pro mládež, které počítají s několika barvami. Papír jehož se používá k tisku časopisů je vybírán podle celkové úpravy a výpravy. Povětšině je to středně jemný papír ilustrační, 80 gramový. Setkáme se ovšem s nižší, ale i s vyšší váhou. Tohoto papíru se používá hlavně k tisku prostředních časopisů obrázkových. Jsou ovšem i časopisy tištěné na křídovém papíře (revue umělecké), které se značně liší jak úpravou, tak i literární a obrazovou náplní od běžných časopisů. Na časopisy, které jsou čistě textové, používá se v hojné míře středně jemného papíru ofsetového. Plošné řešení obálky přináší mimo jiné i výhody, že možno použít negativního názvu časopisu, tím mnohdy jeho charakter a účinnost vlastně zvýšíme. Poštou rozesílaný časopis musí mít i povolení ředitelství pošt, aby se mohlo používat novinových známek, dnes se platí poštovné přímo.Časopis smí být rozesílán jen z poštovního úřadu, který je mu přidělen nebo který je vyžádán. Aby byla umožněna kontrola, musí být číslo poštovního úřadu uvedeno v tiráži časopisu. Povolení k vydávání časopisu uděluje tiskový odbor ministerstva informací a osvěty a jen na základě tohoto povolení dostane vydavatelství rámcový příděl papíru k vytištění svého časopisu. Práce metéra při časopisu skládá se z týchž úkonů jako při každém větším díle. I tady musí především prohlédnout, řádně očíslovat a rozdělit rukopis, dříve než jej odevzdá strojové sazárně k vysazení. Dbá na správné zkorigování sazby a láme časopis podle vlastního nebo dodaného sazebního obrazce při dodržování všech typografických pravidel. Redakční rada která je pravidelně zřízena při každém časopisu, stará se hlavně o literární a obrazovou náplň časopisu a o přesné dodržování jeho směru. Navenek a před úřady zastupuje ji odpovědný zástupce. Tam, kde redakční rada ustavena není, fungují zpravidla redaktoři dva, z nichž jeden vlastně nahrazuje redakční radu. Redaktor který současně je i odpovědným zástupcem časopisu, je zpravidla prostředníkem mezi vydavatelstvím a tiskárnou. Určuje pořadí jednotlivých článků a bývá přítomen v tiskárně při lámání, není-li ovšem postup práce stanoven jinak. Metér časopisu je přímo povinen poukázat redaktorovi na nesrovnalosti mezi jeho přáním a typografickými pravidly. Různobarevných podtisků v textu se používá ke zvýšení účinu v časopisech tištěných nejen hlubotiskem, ale i knihtiskem. Často se však stává, že slabé písmo, tištěné na podtisk intensivní barvy, je nečitelné. Proto při stanovení odstínu tohoto podtisku musíme si uvědomit, který text a z jakého písma bude na něm vytištěn. Jinou funkci má ovšem podtisk, který vlastně vždy jen doplňuje obrázkovou stranu. Sazební obrazce ne které metér nebo redaktor časopisu značí, kam který článek a obrázek se umístí, jsou obyčejně vytištěny. Obsahují správnou výšku a šířku celé strany s označením tolika sloupců sazby, kolik se jich v časopise používá. Vyjma tohoto linkového označení obsahují údaje o počtu řádek všech užívaných stupňů písma a převedení výšky strany a různých šířek sloupců z cicerové míry na milimetry. Kromě obrazců pro text časopisu existují i obrazce pro inzertní část časopisu, kde mimo linkové rozdělení a údaje o rozměrech v cicerech a milimetrech jsou uvedeny i ceny za jedno i několikeré uveřejnění. Strojová sazba je velice platným činitelem při výrobě časopisů. Celořádkové sazby ze strojů Linotype nebo Intertype použijeme u těch časopisů, kde není pravidlem zalamování sazby kolem obrázků a kde naopak rychlejší lámání je podmínkou. Naproti tomu je sazba monotypová vítána tam, kde jde o lepší kvalitu práce, kde se stále přelamuje kolem obrázků, zvláště pak u časopisů tištěných hlubotiskem nebo ofsetem. Šířka a výška sazby se řídí nejen formátem papíru, tedy velikostí strany, ale častokráte i počtem sloupců, zvláště stanovíme-li zásadu, že každý sloupec i mezera mezi nimi má vždy plný počet cicer. To stanovíme zvláště z důvodů pracovních, neboť s plným a dlouhým materiálem se metérovi vždy lépe pracuje. Výšku strany určujeme vždy podle plného počtu řádek základního stupně písma, ze kterého je časopis sázen. Na plný počet cicer doplňujeme pak výšku strany v záhlaví nebo ve stránkové číslici. Počet řádek druhého stupně písma, použitého k sazbě některých statí časopisu, přizpůsobíme vždy počtu základního stupně, přitom hledíme, aby nebylo třeba prokladu. Štoček na obálce typograficky provedené misí rovněž thematicky zapadat do celkového rámce časopisu. Umístěn musí být v souladu s názvem časopisu, přitom velikostí a postavením vyvažuje celou plochu stejnoměrně. Jen neustálým zkoušením nalezneme správné místo pro jeho postavení. pro každé číslo je možno použít jiného štočku, vždy však musí být téže velikosti a obsahem směřovat k poslání časopisu. Tangírou vhodně doplněná graficky řešená obálka snižuje ostrou bělost papíru a celkovou úpravu zjemňuje. Titulky jednotlivých článků musí být vždy sázeny ze stejného písma po celý ročník. Proto písmo na titulky vybíráme s předpokladem, že je ho takové množství, abychom skutečně vysadili všechny titulky. Výjimku tvoří časopisy, u kterých jejich charakter přímo vybízí k individuální úpravě každého titulku. potom ovšem třeba přihlížet k obsahu každého článku zvlášť. Dobrou službu při sázení titulku. Potom ovšem třeba přihlížet k obsahu každého článku zvlášť. Dobrou službu při sázení titulků z písma stejného typu dělá sázecí stroj Ludlow, jehož pomocí můžeme mít vždy odlito nepřeberné množství titulků. Typograficky provedená obálka vyznačuje se hlavně použitým písmem. Vybíráno musí být hodně opatrně, abychom neporušili projevenou zásadu a aby použité písmo vhodně zapadalo do charakteru časopisu. Postavení řádky i všech podřadných musí být provedeno s rozvahou. Rovněž doplnění celé úpravy linkou má být dobře uváženo, neboť linka má v tomto případě dvojí funkci, buď písmo jen doplňuje, nebo celé úpravě vévodí. Význačným činitelem při úpravě sázené obálky může být i umístění obsahu časopisu. U časopisů bez obálky řídí se úprava první strany dvěma způsoby. Jedním z nich je úprava první strany jako obálky typograficky vyřešené nebo použití celostranného obrázku, kde název časopisu a další údaje jsou umístěny do obrázku. I umístění názvu časopisu při tomto řešení musí být věnována náležitá péče. Místo pro jeho umístění musí být dobře vyhledáno několikerou zkouškou, přitom je možno do světlých partií štočku umístit název positivní a naopak do tmavých zase negativní. Druhým řešením je úprava záhlaví první strany. Ať již použijeme sázeného, kresleného nebo i psaného názvu časopisu, vždy musíme mít na paměti, že toto záhlaví nemá přesahovat jednu třetinu celkové výšky sazby. Vhodným doplněním ostatním textem a po případě linkou i zde dosáhneme žádoucího účinu a výsledku. Volba názvu časopisu se má vždy řídit posláním a charakterem časopisu. Zaměření časopisu do určitého odboru lidské působnosti dává velké možnosti při výběru jeho názvu. Rovněž u časopisů, které jsou určeny pro užší kruh zájemců, pro jeden výrobní sektor nebo pro určitý kraj, je výběr názvu snadný. Časopisy s neurčitým cílem, přinášejí ve své obsahu tak zvaně „pro každého něco“, spokojují se s názvem, který má jen pomáhat v jeho popularizaci a distribuci. Záhlaví statí (rubrik) jsou pravidelně řešena se zřetelem na obsah nebo stejně upravena pro všechny druhy. Tyto pravidelné titulky jsou upravovány pomocí linek, různě orámovány, ale mohou být také vhodně nakresleny nebo napsány. Za prvky novodobé typografie v úpravě kulturního časopisu nemůžeme ovšem považovat některé výstřelky v úpravě časopisů se vyskytující. Při sazbě tohoto časopisu můžeme s úspěchem použít písem antikvových i medievalových, při úpravě titulků pak i písem groteskových. Za střízlivou úpravu vědeckého časopisu musíme především počítat tu, kde všechny titulky jsou sázeny nejvýše o dva stupně větší než samotný text a řešeny na střední osu nebo s kraje. Malé zarážky, začátky článků bez iniciál, stránkové číslice z menšího stupně písma, vše bez příkras. Písmem vědeckého časopisu jsou takřka všechna písma antikvová, která jsou dosti čitelná, neboť jejich obraz na danou kuželku je poměrně velký. Živá záhlaví se používá jen u časopisů většího formátu. Mimo stránkové číslice obsahují název časopisu, někdy i číslo a ročník. Jejich obvyklé umístění v hlavě strany, kde byly od ostatního textu odděleny linkou, je vystřídáno umístěním v patě strany na vnější nebo i vnitřní straně s použitím jen názvu časopisu a číslice stránkové. I umístění vedle textu, nahoře nebo dole po vnějších stranách není zvláštností. Áfišový papír je dřevitý, převážně barevný papír, používaný na nejlevnější druhy plakátů, letáků a podobné tiskopisy. Bývá též jednostranně hlazený. Obvyklý formát 61x86 cm a 63x95 cm, o váze 60 gramů m2 . Alabastrový karton je druh bílého kartonu, který se používá na kvalitní osobní a společenské tiskopisy. Bývá matného povrchu až jemně drsný, křídově bílý a naprosto stejnoměrný v průhledu. Alfa je travina, v botanice zvaná Ligeum spartum, rostoucí v Alžíru. Poskytuje ideální materiál k výrobě tak zvaných lehoučkých papírů. Arch papíru má v tiskárenské praxi různý význam. Je to buď celý arch určitého formátu, nebo je to knižní arch (signatura), který může obsáhnout 8-16-32 stran knihy a bývá jen částí (na příklad polovinou, čtvrtinou nebo i jediným dílem) celého archu. To se řídí ovšem velikostí použitého papíru. Např. na tisk formy o 16 stranách (vel. str. 15x21 cm) lze použít papíru 61x86 cm a získáme dva knižní archy (líc papíru 16str. a rub též 16 str.) a spotřeba na 1000 výtisků je 500 archů papíru plus přídavek na zkažení. Použije-li se však papíru 86x122 cm a tiskne-li se opět jen 16 stran, vel. str. 15x21 cm v jedné formě, získáme z tohoto formátu papíru čtyři knižní archy. Spotřeba na 1000 výtisků bude v tomto případě 250 archů papíru, plus přídavek na zkažení. Říká se proto, že je to arch papíru na 32 str., 64 str., 16 str. nebo na 8 str. atd. Arch říkáme však také složenému dvojlistu dopisního papíru nebo i všem dvojlistým tiskům. Při prostém označení „arch“ může snadno dojít, zvláště při propočítávání spotřeby papíru, k nepříjemným omylům, protože jek knižní arch tak i dvojlist bývají jen dílčí část celého archu. Bankovkový papír určený pro tisk vyšších peněžních hodnot je obzvláště pevný, pružný a odolný, aby snesl časté překládání a netřepil se ani při dlouhodobém oběhu bankovky. Látkové složení surovin bývá úředním tajemstvím. Obsahuje zpravidla vhodnou a vyzkoušenou směs bělených hadrů a často i rozličná vlákna odlišně zbarvená, hedvábná, kovová i asbestová. Velmi dobré klížení je dalším požadavkem tohoto papíru, který přesto musí zůstat pružný a měkký, už také proto, aby byl dokonale schopný pro tisk jemných rytin. Výroba bankovkového papíru je velmi obtížná, protože musí kromě trvanlivosti zcela vyhovovat velmi komplikovanému barevnému tisku, prováděnému mnohdy i několika odlišnými tiskovými technikami. Většinou jsou tyto papíry opatřeny všelikými průsvitkami přesně rozmístěnými, které na rozdíl od obvyklých konturových bávají v průhledu plastické, mají znesnadnit padělání cenin. Kromě těchto zjevných znaků a vlastností bývají u vyšších hodnot v papíru i jiné tajné značky, které jsou známy jen zasvěceným a projevují se teprve po chemickém nebo fyzikálním zásahu. Souží k tomu, aby i dokonalý padělek mohl být od pravé bankovky spolehlivě zjištěn. Bankovní papír je kvalitní papír, prostý dřeva, dokonale schopný pro psaní na stroji. Je používán s oblibou v náročné obchodní a úřední korespondenci. Má matný až drsný povrch, aby přejímal dobře barvu s pásky stroje a neklouzal na válečku. Musí nést ostré gumování při opravě chyb. Bývá bílý i jemně tónovaný, někdy je opatřen průsvitkou (značkou výrobní). Gramová váha 60 až 100 g/m2. Barvy papíru mohou být rozmanité. Barvení tak zvaných pestrých papírů (kulérů) se provádí již v látce. Používá se buď levných zemitých barev, jež nahrazují současně plnidlo, nebo rostlinných barviv, výtažků barevných dřev, a konečně dehtových barevných laků. Podle druhu a jakosti barviv se jeví i jejich stálost a odolnost k světli. Některé druhy se barví současně s klížením. Biblové papíry jsou výhradně tenounké a lehké, přesto neprůsvitné papíry dobré jakosti, někdy s obsahem hadrů. Váží 16 až 40 g/m2. Používají se pro tisk obsáhlých děl, které mají zůstat i při velkém počtu archů knížkám skoro kapesními nebo příručními. Také tiskoviny obchodní a reklamní se tisknou často na těchto papírech, aby se ušetřilo při posílání poštou na poštovních poplatcích. Bristolový karton je jemný, hladký, bílý karton, vhodný pro náročné tisky akcidenční, hlavně osobní a společenské. Buničina (celulosa) je základní surovina pro výrobu jakostních papírů a získává se ze dřeva stromů jehličnatých i některých listnatých, z obilní slámy a pak z některých travin. Štěpiny dřeva se vaří v sodném nebo v siřičitém louhu až se jednotlivá vlákna uvolní, ta se jemně melou, propírají a bělí. Buničiny se používá k výrobě jakostních papírů prostých dřeva. Buničina je však dnes již hledanou surovinou i v mnoha jiných průmyslových odvětvích. Cenninové papíry jsou jemné tužší papíry vyrobené ze směsi obsahující zpravidla i hadrovou látku. Používají se k tisku akcií, kuponů, šeků, dluhopisů, bankovek, (nižších hodnot,) poštovních známek. Jsou velmi často opatřeny speciálními průsvitkami (filigrány). Papír určený k tisku šeků je vyráběn jako papír bankovkový aby bylo znesnadněno jejich padělání. Speciální papír na šeky a směnka bývá opatřen barvivem, jež reaguje při použití lučebnin a prozradí podvodnou manipulaci. Ceny papírů jsou závislé na obsahu surovin a na způsobu zpracování. Čím více dražší surovin bylo použito (např. lněných hadrů nebo bělené celulosy), tím je cena papíru vyšší. Čínské papíry Podle písemných dokumentů objevil výrobu papíru zplstěním rostlinných vláken čínský dvořan Tsai Lun, asi kolem roku 105 po Kr. Přes 1000 let trvalo, než se znalost výroby papíru dostala do Evropy. Čtverečkovaný papír nebo též zvaný károvaný, je modře rastrovaný papír, jehož slabé linky tvoří čtverečkovou nebo obdélníkovou síť. Používá se k četným kancelářským účelům a na školní sešity. Dílový papír bývá zpravidla prostý dřeva, strojně hlazený, vyráběný z bělené buničiny, poloklížený. Užívá se ho hlavně k tisku lepších děl. Běžné velikosti archů jsou 61x86 cm, 86x122 cm, 63x95 cm, 70x100 cm, 76x112 cm, 84x104 cm, 84x115 cm. Obvyklá gramová váha od 50g do 100 g/m2. Dokumentní papír je podobný cenninovému, je prostý dřeva s přísadou hadrů. Slouží k tisku důležitých aktů a formulářů, u nichž se předpokládá trvanlivost (pro vysvědčení, smlouvy, úřední a soudní spisy zvláštního významu.) Dřevovina je surovina k výrobě levných, tzv. dřevitých papírů. Získává se mechanicky rozvlákněním dřeva z dřevního obrusu, zvaného také dřevní drť. Vlákna mají nažloutlou barvu původního dřeva. (Podobným způsobem se zpracovává na drť i obilní sláma.) Tato látka je dodávána papírnám (v podobě lepenky buď vlhké, nebo vysušené) k dalšímu zpracování na dřevitý papír. Vlákna na vzduchu brzy hnědnou a lámou se, mohou být proto používána jen u papírů nejlevnějších. Z jednoho krychlového metru dřeva se vyrobí asi 300 kg dřeviny, ale naproti tomu jen 18/0 kg buničiny. Egutér je lehký sítový válec, umístěný v mokré části papírnického stroje, který doléhá na „nekonečné“ síto nad sacími skříněmi, přitom vyrovnává zvlnění nánosu papíroviny na pásu. Má také za úkol dát papíru na svrchní straně strukturu síta i strana plsťová, byly stejné. Na egutér lze namontovat připájením drátěné značky, zvané průsvitky či filigrány. S jeho pomocí lze také hotovit papíry rýhované. Elektrický papír říkáme papíru nabitému statickou elektřinou, která papír zmagnetizuje a tím zaviňuje značné poruchy při tisku. Elektřina vzniká již při výrobě papíru na papírnickém stroji změnami teploty a třením při satinování na kalandrovacích strojích. Udržuje se v papíru, dokud má papír větší vlhkost něž okolní vzduch. Jakmile se tyto rozdíly vyrovnají, tu elektřina vyprchá. Nejnovějšími výzkumy bylo zjištěno, že magnetičnost papíru při tisku mizí okamžitě, když vlhkost vzduchu v pracovních prostorách předstihne vlhkost papíru. Při vlhkém počasí stačí otevřít okna, v létě je nutno vzduch uměle nasytit parami z nádoby s vodou, aby se mohly volně vypařovat a podobně. Esparto je druh trávy, původem ze Španělska, kterou u nás známe, protože jejích stonků se používá jako „slámek“ do viržinek. Z této trávy se vyrábějí hlavně v Anglii kvalitní papíry. Federleicht je německé označení pro lehoučké papíry. Anglicky: Featherweighr. Rozuměj : lehké jako pírko. U nás se ještě pravé pérolehké papíry nevyrábějí. Filigrány viz průsvitky. Floroglucin je nejznámější a spolehlivý chemický roztok, jeho užíváme k zjištění obsahu dřevoviny v papíru. Nanesen na papír zabarví jej podle množství obsaženého dřeva od růžové barvy až do tmavě červené. Čím více dřeva obsahuje papír, tím tmavěji se zbarví. Na papíry prosté dřeva roztok nereaguje. Formáty papíru které jsou běžné, dosud užívané v tiskárnách pro některé druhy tiskopisů. Glacée papíry – tafetové papíry jsou pestrobarevné, jednostranně natírané hladké papíry, které se používají na obaly a etikety v litografii. Jsou oblíbeny pro výraznost barev účinně podporovanou nápadným leskem. Gumovaný papír je opatřen na jedné straně lepidlem. Obyčejné gumované druhy papíru se kroutí. Speciální gumované papíry, např. značky „Nekrohil“, zůstávají jak při tisku, tak i při nalepování ploché a rovné. Bývají bílé, tónové i barevné. Ideální papíry k nalepování jsou však také vyráběny s nátěrem podobným jako matné papíry křídované. Hadrové papíry Hadry jsou používány k výrobě lepších papírů, na které jsou kladeny zvláštní požadavky. Jsou to papíry na bankovky, na ceniny a na papíry dokumentní, dále na jakostní papíry kreslicí a akvarelové. K některým druhům se používá hadrů jako příměsku, např. k tabelovým papírům a na obchodní knihy. S oblibou se používá dílového papíru s obsahem hadrů (asi 50%), který napodobuje ruční papír téměř jej nahrazuje stejným povrchem a stejnoměrným zpracováním. Ve výrobě těchto papírů vynikly zvláště papírny holandské. I Krkonošské papírny dosáhly velmi pozoruhodného úspěchu. Hlubotiskové papíry mají jednak stejnoměrný, uzavřený hladký povrch, aby měděný tiskový válec nebyl poškozen, ale jsou také měkké a dobře sají rychle schnoucí řídkou barvu. Hlubotiskových papírů lze zpravidla použít i v knihtisk pro tisk autotypických obrázků. Holandr je stroj na přípravu papíru. Vznikl podle jména asi v Holandsku. Má tvar podlouhlé kádě s příčkou uprostřed, jež však nedosahuje okraje. Korytem v kádi proudí voda a promývá papírovou kaši. Po jedné straně koryt je válec opatřený noži, pod nimiž jsou protilehlé nože na dně kádě. Papírová kaše se jimi rozmílá ostře nebo mazlavě, podle potřeby a hustoty sestavených nožů. Holandry perou a bělejí pololátky nebo látky melou, jiné holandry slouží pro jemné rozmělňování a míšení hotové látky. První holandr byl u nás postaven asi v papírně v Benešově n. Ploučnicí roku 1710. Hydroskopičnost papíru je schopnost přijímat vlhkost ze vzduchu. Schopnost přijímat vlhkost závisí na surovině a způsobu, jak byl papír vyroben. Vlhkost papíru má vliv na pružnost a roztažnost papíru, která při nadměrné vlhkosti stoupá, přitom jeho pevnost naopak klesá. Protože se papír prodává na váhu a vlhkost mění i vlhkosti papíru, je někdy nutno přesně znát vlhkost papíru. Takové zkoušky se provádějí v laboratořích při normální vlhkosti vzduchu 65%. Chromované papíry říkáme papírům s jednostranně naneseným křídovým nátěrem. tyto papíry se používají hlavně v chromolitografii, barvené litografii, jak už název papíru prozrazuje, ale jsou hodně používány i v knihtisku. Ilustrační papíry jsou ostře hlazené papíry, určené k tisku autotypických obrázků. Musí mít proto vlastnosti, které se pro tento účel vyžadují. Mají být měkké, nepórovité, neprosvítající – přesto nebývá tisk autotypií na nich tak jasný jako na papírech natíraných (křídovaných). Ilustrační papír přírodní náhražka za natírané papíry, je kvalitní papír uceleného povrchu, stejnoměrného průhledu, vhodný a schopný pro tisk ilustraci. Dobře saje barvu. Papír je plněn při výrobě látkami, jež nahrazují dodatečné natírání. Při hlazení na kalandrech nabývá lesku a jemného, velmi hladkého povrchu. Běžná váha 80-100 g/m2. Bývá bílý i jemně tónovaný. India papír je speciální papír, původně vyráběný v Anglii, a to z hadrů. Byl postupně nahrazen papírem zvaným biblovým, který je vyráběn ze směsi buničiny a hadrů. Japonské a Čínské papíry vyráběné ručně, jsou stále vyhledávány pro jakost, pevnost, hebkost i pro krásný vzhled. Jejich cena je však značně vysoká. Některých druhů se používá v tiskárnách jen k tisku velmi vzácných publikací, a to v omezeném počtu kusů. S oblibou tisknou na těchto jemných papírech umělci své grafické listy, hlavně dřevoryty a lepty. K výrobě těchto papírů se užívá několika druhů rostlinných vláken, a to moruše papírnické, východočínské kopřivy a čínského konopí, dále rostliny mitsumata, gampi, manila, rýžové slámy a jiných. Tyto papíry bývají často s úspěchem napodobovány. Káď na papírovou hmotu, viz „Holandr“, slouží v ruční výrobě k míšení látky a k čerpání papíroviny na síto. Kalandr papírnický je stroj pro hlazení papíru v rolích. Mívá celou soustavu válců, mezi nimiž probíhá nekonečný pás papíru, válce zpracovávají jeho povrch. Kartony jsou silné, tuhé papíry. Běžná váha od 200g/m2. Jsou bílé i barevné, hladké i drsné, prosté dřeva i dřevité. Tak zvané kašírované kartony jsou slepované ze dvou i tří listů. (Viz též obálkový karton a karton poštovní.) Běžné druhy jsou : korespondenční karton, přírodní karton, registrační karton (kartotékový), karton na závěsky pytlové (manilový karton), fasciklový karton, obálkový karton a kreslící kartony (kladívkové). Kasein český syroviny, je mléčný výrobek dokonale lepivých vlastností. Používá se ho hlavě jako pojidla k bílé barvě, kterou bývá natírán papír určený k tisku autotypií. Těmto papírům říkáme natírané nebo křídované. Kilogramová cena za 1kg papíru se uvádí zpravidla při větším množství papíru. Při kalkulaci tiskovin bývá cena papíru stanovena za 1000 archů papíru. Klížení je jakási impregnace papíru, aby byl způsobilý k psaní a do jisté míry také nepropouštěl vlhkost. Dříve užívaný způsob klížení archů papíru kostním nebo kožním klihem byl zatlačen moderním způsobem klížení pryskyřicí. Dnes se papír klíží již v rozmělněné hotové látce roztokem pryskyřičného mýdla. Klížení papíru je rozděleno podle účelu, a tak mám dnes papíry plně klížené, ploklížené a částečně klížené. Plné klížení papíru je nutné u psacích papírů, aby se znemožnilo rozpíjení inkoustu. Klížení má také vliv na spotřebu a schnutí barvy při tisku. Čím méně je papír klížen, tím větší je jeho savost a tím více potřebuje tiskařské barvy. Zato barva na něm dobře schne. Dobře klížené papíry spotřebují málo barvy, zato však její schnutí trvá déle a činí větší potíže. Z počátku se užívalo ke klížení papíru škrobu, ale tyto papíry byly příliš tuhé a neohebné. Dnes se škrobem klíží zřídka. Konceptní papír je papír středně jemný i prostý dřeva, určený pro pomocnou kancelářskou potřebu. Býval modře žilkován, melírován, ale to je přežitek z dob, kdy k výrobě bylo používáno méně hodnotných barevných hadrů, které byly přimíšeny k hodnotnější surovině. Kulér je barevný hlazený papír zpravidla dřevitý, používaný na levné reklamní tisky a na všeliké běžné formuláře. Celá škála barev poskytuje dobrý výběr a použití. Obvyklá gramová váha : 60g/m2. Slabší druhy nahrazují někdy barevné pelury. Lámavost papíru je dána jeho křehkostí. Proto je nutno ji přezkoušet u těch papírů, které jsou určeny pro tisky často ohýbané či skládané. Jsou to hlavně obálkové papíry, kartony na knihy, brožury, dále kartony a papíry na společenské tiskoviny, papír na bankovky, kreslící a balící papír. Na pevnost papíru při lámání nebo ohýbání má vliv nejen vlhkost papíru, ale i jeho přílišné vysušení. Laboratorní zkoušky lámavosti se provádějí přístrojem určujícím počet ohybů až do přetržení. Počet lomů označený jako velmi malý je 2-6, prostřední 21-40, velký 81-190, neobyčejně velký více než 1000. Lehoučké papíry jimž také říkáme pírkové lehké, jsou měkké, poddajné a především nápadně lehké. Zdají se lehčí, než jsou ve skutečnosti. Základní surovina jsou trávy espart a alfa. Také některé stromy listnaté dávají dobrá vlákna na tyto papíry. Knihy tištěné na lehoučkém papíru jsou až o polovinu silnější než knihy tištěné na normálním papíru. Méně jakostní druhy papíru však při tisku práší. Běžná váha je 80 až 130 g/m2. Lepenky jsou výztuhové papíry rozličné síly (od polokartonové tuhosti až po sílu několika milimetrů), různých druhů podle toho, z kterých surovin a odpadků a jak byly vyrobeny. Lepenky třídíme podle výroby na nabírané (podobně jako ruční papír), lepené (pravé lepenky) a lisované. Podle obsahu surovin jsou : dřevité bílé a hnědé s obsahem dřeva, slámové (žluté) ze slaměné drtě, režné ze starého papíru, šedé ze směsi rozličných surovin, lesklé (jaquardové lepenky) s přísadou hadrových odpadků. Lepenky se používají jako podložky, k výrobě krabic, k účelům knihařským i jiným, některých se užívá i k tisku. Lesklé papíry jsou většinou natírané papíry. Leštění se provádí ve stroji kartáči a válci. Letecké papíry jsou zvláště tenké a lehké papíry a užívají se pro obchodní korespondenci, která je zasílána letadly. Jsou proto uměle zlehčovány, aby poštovní výlohy byly co nejmenší. Gramová váha leteckých papírů je asi 12-24 g/m2. Levné druhy činí značné obtíže při tisku, protože bývají značně pórovité. Manilový karton je karton vyrobený z pevné buničiny zažloutlého zabarvení. Je určen na závěsky pro zboží v pytlích a balících. Váha gramová od 200g do 400 g/m2. Mazlavé mletí papíroviny se provádí řídce sestavenými tupými noži, v holandru za mírného přítoku vody a pomalejšího otáčení. Vlákna takto získaná jsou delší, lépe se zplsťují a dávají pevnější a tužší papíry. Mikroskopická zkouška papíru určuje druh a počet vláken, poměr vláken bílených a nebílených, stupeň mletí a příměsky v papíru. Mikroskopické zkoušky může provádět jen chemik zapracovaný v papírnickém oboru. Modření papíru se provádí modrým barvivem při přípravě papíroviny, aby se ztlumila její nežádoucí žlutost. Modřením nabývá papír bělejšího, vlastně jasnějšího tónu. Natíraných papírů zvaných křídované se užívá k tisku autotypických obrázků jednobarevných i vícebarevných, při nichž záleží na bezvadné reprodukci. Papír určený k natírání může být dřevitý i prostý dřeva. Bývá natírán směsí kaseinu, klihu, glycerinu, dále chlorbariem, bělobou stálou (blanc fixe) a rozličnými jinými chemikáliemi. Pro účely knihtisku bývá používán. Chromový nátěr bývá však podstatně silnější než u papíru pro knihtisk. kartony na pohlednice mívají přední stranu s dvojitým nátěrem, kdežto adresní strana mívá zpravidla nátěr jednoduchý schopný přijmout inkoust. Povrch křídovaných papíru i kartonů je velmi ucelený, hladký, a lesk bývá zvyšován hlazením kartáči a válci. Vyrábějí se papíry lesklé, pololesklé i s matovým povrchem, na který se však někdy autotypie tisknou dosti obtížně. Obrazová díla spojená s textem tištěná na natíraných papírech brzy unavují oči čtenáře, protože jejich lesklý povrch znesnadňuje čtení. Při tisku musí strojmistr dávat pozor, aby křídový papír nepraskal a nátěr nepouštěl. Tisk je obyčejně nutno prokládat hlavně u barvotisku, aby se tisk neobtáhl. U barvotisku se doporučuje aby papír byl prokládán nebo provětrán již, před započetím tisku, aby nabyl temperatury místnosti. Papíry natírané jsou křídově bílé nebo se slabým nátěrem smetanovým. Některé druhy jsou i barevné (chamois, růžové, zelené) a oblíbené jsou duplexové papíry, např. s jednou stranou chamois a druhou modrou, nebo růžový a šedý, oranžový a chamois i jiné, zvláště pro reklamní účely. Názvy dávných papírů Předchůdce papíru, původem z Egypta, je nazýván papyrus podle stejnojmenné bahenní rostliny, z níž byl vyráběn. Římané jej znali pod jménem charta. Řekové jej nazývali bullos (svitek listu). V Číně měl prvotní papír z 3. sto. př. Kristem jméno chi a u Inků, americký indiánských kmenů Maya měli slepované listy z lýka palem, opatřené bílým nátěrem. Tento výrobek nazývali amate. Nehlazený papír dřevitý je strojně hladký, levný papír, určený k tisku časopisů a jiných nenáročných tisků. Lepších druhů se užívá k tisku brožur, prospektů a katalogů, na jejichž trvanlivost se nekladou velké požadavky. Normalizace papíru vznikla z potřeby sjednocení formátů při stále rostoucím rozsahu agendy úřední a obchodní. Jednotnost formátů obchodní a úřední korespondence, výkresů a pracovních předloh zvyšuje přehlednost a pořádek v podnicích průmyslových, obchodních, v úřadech, ulehčuje práci všech zúčastněných činitelů. Pokusy o jednotnost formátu počínají již v 18. století, kdy fyzik Lichtenberg doporučil formáty s poměrem stran jedna ke druhé odmocnině. Vláda direktoria za francouzské revoluce zavedla soustavu metrickou a předepsala používání formátu, jenž je shodný s dnešním A/4, později však upadl v zapomenutí. Ve střední Evropě ujal se úřední formát tzv. kancelářské folio vel. 21x34 cm. prof. Ostwald doporučoval opět v roce 1911 světové formáty, myšlenka se však neujala. Teprve v roce 1914 přizpůsobil Portsman myšlenky Lichtenberga i Ostwalda, ale vyšel z plošné jednotky tj z 1 m2. Čtverým půlením dosáhl formátu A/4, který má šíři 21 cm, tzv. šíři dřívějšího formátu úředního, a shoduje se přibližně s šířkou obchodních papírů západních zemí. Normalizace papíru, jak v rozměrech, v jakosti i síle, tak i v barvách, má však pronikavý význam při racionální hospodárné výrobě nejen v papírnách, ale i v tiskárnách, a již proto je třeba ji dodržovat. Notový papír používaný k psaní not, bývá hladký, naprosto neprůhledný, dostatečně klížený, ale poněkud savý, aby inkoust rychle zasychal. Papír k tisku not je podobný, tj. dosti zatěžkaný plnidly, avšak nikoli plně klížený. Novinový papír je velmi levný papír s velkým až osmdesátiprocentním obsahem dřevoviny, jehož se používá hlavně k tisku novin a podobných aktuálních tiskovin na rotačních strojích. Obálkové kartony jsou pružné, trvanlivé a tuhé papíry. Mají dosti pestrou stupnici barev. Používají se na obálky knižní, na obálky katalogů a hodnotných časopisů. Váha 200 až 300 g/m2. Obalové papíry jsou bílé i barevné, pevné. Obvyklé druhy jsou: superior bílý i barevný, obalový hnědý, šedý, modrošedý, natronový (velmi pevný) a upravovací papíry. Těchto papírů se užívá hlavně k balení a v tiskárnách k tisku obalů všech druhů. Bílé slouží však i k tisku plakátů. Objednávání papírů na výrobu je hospodárné při velké spotřebě určitého druhu papíru na díla, brožury, tiskoviny všeho druhu. Nejmenší množství papíru při zvláštní výrobě činí nyní 3000 kg (i 2000 kg) podle druhu papíru a objednává se u Prodejny papíru. Důležité údaje při žádaném množství papíru jsou : druh papíru, gramová váha 1 m2, velikost archů, počet archů nebo kilogramů, odstín zabarvení papíru (vzor), povrch papíru (vzor), stupeň klížení (silně klížený papír, poloklíž. papír, částečně klížený papír), způsob balení, dodání a dodací lhůta. Obsah popela v papíru se zkouší tehdy, když na této podrobnosti záleží. Zkoušky se provádějí i v laboratoři, kde se spaluje popel buď ve vhodném spalovacím přístroji, nebo v porcelánovém tyglíku. Popel musí být bílý. Šedý popel značí, že vzorek není dostatečně vyžíhán. Zkouškami zjišťujeme množství i jakost. Původ popela může být z přímo použitých surovin (buničiny, hadrů, drtí, dřeva), z pryskyřičných klížidel, z plnidel papíru. Popel obsahuje i nespalitelné součástky a minerální látky, které se klížením dostaly do papíru. Podíl těchto látek je asi 3%, ostatní množství lze považovat za nerostná barviva nebo plnidla. Odpadový papír říkáme všem zbytkům papíru, kterých již nelze pro tisk použít. Jsou to kromě makulatur zvláště příliš úzké odřezky, které vznikají při začišťování okrajů archů. Jen řádným hospodařením s papírem je možno množství odpadového papíru podstatně zmenšit. Odřezy papírů vznikají zvláště u mimořádných formátů tiskopisů nebo archů papírů. Někdy je možno, zaměříme-li výřezy pečlivě, velikost odřezů značně zmenšit, jindy při témž počtu výřezů se mohou podstatně zvětšit. I to má své výhody, protože širší odřezy můžeme snadněji uplatnit. Odřezy musí být ve skladu papíru vždy řádně vedeny, protože pro drobné tiskopisy přichází tento levný papír vždy velmi vhod. Hospodárnost i odřezy papíru znamená velký zisk nejen pro tiskárnu ale i stát. Ofsetový papír je především určen pro více barevný tisk obrázků na ofsetových strojích. Tyto papíry jsou vyráběny odlišně od podobných dílových nehlazených papírů, protože u nich především záleží na přesném krytí všech barev při tisku. Proto jsou ofsetové papíry dobře klíženy a gramová váha bývá vyšší nežli u dílových papírů. Jsou prosté dřeva i dřevité. Povrch papíru ofsetových bývá rozličně drsný a jen strojně hlazený. Obvyklá váha od 80 do 130 g/m2. Ostré mletí suroviny se provádí v holendru hustším sestavením ostrých nožů, které se otáčejí značnou rychlostí. Dostatečným přítokem vody se vlákenná kaše rozřeďuje. Takto se získává jemná kaše as krátkými vlákny a konečným výsledkem je papírovina, která je naprosto stejnoměrná. Nevýhodou je tu však menší pevnost těchto papírů. Papírnické váhy jsou citlivé přístroje k zjišťování přesné váhy papíru. Jsou dvojího druhu. Archové váhy, které udávají váhu v kilogramech na 1000 archů, a váhy gramové, udávající váhu jednoho čtverečního metru papíru. Chceme-li zjistit gramovou váhu, vyřízneme vzorek papíru přesně poříznutého podle udání na vahách, např. 5x5 cm. Výřez zavěsíme na háček vah, jejichž ukazatel udává v gramech váhu 1 m2. Na archových papírnických vahách vážíme celý arch papíru. Ukazatel přesně udává, kolik kg váží 1000 archů papíru. Abychom si zjistili dokonalou přesnost váhy papíru, musíme zkoušet několik vzorků papíru. Z průměru teprve vypočítáme průměrnou váhu. Činíme tak proto, že vzorek papíru nebo celý arch nebývá stejné váhy, papír nemusí být stejně silný u kraje nebo uprostřed archu. Rovněž archy papíru nemají vždy stejnou váhu. Papírnický stroj Konstrukce papírnických strojů jsou dvojího druhu: stroje s dlouhým sítem a stroje se sítem kulatým (válcovým). Strojů s dlouhým sítem se užívá k výrobě všech běžných druhů papíru, na stroji s kulatým sítem se vyrábějí papíry speciální, na příklad hadrové, ale také pořádné papíry hlavně zcela obyčejná lepenka. Moderní stroj na výrobu papíru má dvanáct částí:
Papírny jsou továrny na papír a lepenku. Některé továrny však vyrábějí jen pololátku, jiné ji zpracují na hotovou látku a z té pak vyrábějí papír. V republice máme také ještě, jako vzpomínku na dávné časy, papírnu ve Velkých Losinách, kde se vzácný ruční papír čerpá starým způsobem. (Byla založena v 16. stol. pány ze Žerotína a vyrobila papír na českobratrskou bibli.) Papíry pro psací stroj Tak jsou označovány levnější druhy papírů bankovních. Slouží témuž účelu, tj. pro běžnou úřední, kancelářskou a obchodní korespondence. Bývají převážně prosté dřeva, ale i skoro prosté dřeva. Bývají bílé i v pastelových barvách. Papíry téměř prosté dřeva obsahují nepatrné množství dřevní drti, jejíž přítomnost lze zjistit pomocí reagenčních roztoků (např. floroglucinem). V této jakosti se zhotovují papíry mnoha druhů. Pelur je propisovací papír, slabý, hlazený i nehlazený, dřevaprostý i téměř prostý dřeva. Bývá dosti prosvítavý a používá se na propisy, bloky, dodací listy a podobně tisky. Běžná váha 40 g, 30 g, 35 g/m2. Barva bílá i v barevných tónech. Pergamen pravý se vypracovává ze zvířecích koží. Používá se kůží telecích, ovčích, kozích, které nejsou zpracovány tříslem, nýbrž jsou mořeny vápnem, pak škrábáním jsou zbaveny chlupů a blan. Po usušení je pergamen broušen a hlazen pemzou. Je to drahý a vzácný materiál, který slouží k psaní vzácných listin, diplomů, adres. Pro týž účel lze jej použít též k tisku. Pergamenový papír je vyráběn působením kyseliny sírové nebo roztoku chloridu zinečnatého na neklížený papír. Je tvrdý, velmi trvanlivý, nepropouští vodu ani mastnotu. Nahrazuje pravý pergamen a slouží jako obal a používá se na příklad pro konzervování potravin. Pravý pergamenový papír byl vyráběn jen z hadrů. Náhrada pergamenového papíru je z buničiny. Pevnost papíru mívá často svou důležitost. Pevnost lze určit jen přesnými zkouškami jakosti surovin, odolností k vlivům jakosti surovin, odolností k vlivům povětrnosti i zjištěním škodlivin, obsažených v papíru, a to v laboratořích na přístrojích k tomu určených. Běžnou zkoušku uděláme, když zmačkáme větší kus příslušného papíru (půlarch) v chomáč a rozbalováním a žmolením jej změkčíme. Čím více hnětení snese oproti srovnávacímu vzoru, niž se roztrhá, čím má méně trhlin nebo dírek v průhledu, tím je pevnější. Plakátový papír je kvalitní papír pro tisk plakátů a polepů, je jednostranně hlazený. Obvykle bývá prostý dřeva, hlavně u těch plakátů, které budou delší čas vyvěšeny, aby nežloutly a vzdorovaly povětrnostním vlivům. Plnící látky -plnidla- se přidávají do papíroviny, aby papír vyhověl danému účelu. Plnidla mají ucpat póry, aby se vyrovnal povrch papíru a aby se zmírnila jeho průsvitnost. K lnění se používá těchto zemitých přísad: kaolinu (china claye), mastku, sádry (leucin, analin, pearl heardaningu). Plavená křída (uhličitan vápenatý) zlepšuje bělost papíru. Běloba olověná (uhličitan olovnatý) je těžký prášek se skvělou bělostí. Baryt (síran barnatý), zvaný blan fix, je plnidlo pro ilustrační papíry. Papíry špatně s plnidly spojené nemají velkou pevnost, často při tisku práší, způsobují nepříjemnosti a zdržují. Poštovní karton se používá na běžné obchodní i úřední kartotéky, vyžadující tužší papír. Obvykle bývá dřevitý a v různých tónových barvách, ale i též prostý dřeva. Váha 150-190 g/m2. Povrch papíru (struktura) je důležitý detail, který působí nejen na zrak, ale i na hmat čtenáře. Proto věnujeme struktuře patřičnou pozornost. Pohledem zjišťujeme, zda papír je beze skvrn a neporušeného povrchu, bez pórů. Dobré papíry nesmějí mít skvrny, proto jsou tříděny do tří skupin: prima, sekunda, tercie. Papír mívá téměř vždy nestejné strany. První strana, podle které se posuzuje papír, je plsťová, druhá je sítová. U obyčejných papírů se neklade zvláštní požadavek na stejnost stran, zato u tisku obrázků, jde-li o jednostranný tisk, volíme raději plsťovou stranu. Barevné papíry mívají sítovou stanu intensivněji zbarvenu. Prášení papíru Levné papíry, nejvíce novinové a dílové, často práší. Příčinou bývá uvolňování plnidel při nedostatečném klížení a příliš jemně mletá vlákna nebo i zvětralý dřevní obrus. Prášení papíru zkoušíme tak, že na arch černého lesklého (tafetového) papíru sklepeme prach ze zkoušeného papíru a pozorujeme, kolik prachu se usadilo na černé ploše. Jiný způsob: papír ponecháme na suchém místě proschnout a zmačkáme jej. Proklepáním a rozbalením nad černým papírem zjišťujeme, zda práší. Mikroskopicky lze zjistit nejen množství, ale i druh sklepaného prachu. Průsvitky V papíře (filigrány), kterým se také nesprávně říká vodoznaky, vznikají při výrobě papíru již v počáteční, mokré fázi. Na síťový válec, zvaný egutér namontuje se kresba značky z drátu, která pak zeslabuje vrstvu papírové kaše a v průhledu prosvítá. Značky bývají zpravidla na lepších papírech bankovních a cenninových, zvláště však na papírech ručních. Mají chránit jakost papíru a jeho původ. Průsvitnost čili opacita je důležitá vlastnost papíru, bývá někdy větší, jindy menší a podle mletí. Zkoušky jsou celkem jednoduché a provádějí se mezi dvěma skleněnými deskami. Na jedné jsou asi 8 mm velká písmena (hůlková), druhou přikryjeme listy vloženého papíru. Prohlížíme papír proti světlu a zjišťujeme, kolik archů je třeba vložit, aby písmo nebylo čitelné na spodní desce. Papíry psací prosté dřeva jsou vesměs průsvitné a nejsou zatěžkávány plnidly. Papíry dílové a všechny papíry pro oboustranný tisk musí být neprůsvitné, aby tisk na rubu neprosvítal a nezmenšoval čitelnost písma na líci archu. Přídavek papíru na zkažení Abychom měli zajištěn plný počet objednaných výtisků, je nutno zvýšit počet archů papíru určených k tisku o určité procento. To se řídí počtem objednaných výtisků, druhem tisku, počtem barev při tisku, druhem papíru, jednostranným a oboustranným tiskem a konečným knihařským zpracováním. kalkulační normál určuje v procentech přídavek archů, který však je často nedostačující, protože při hojných vadách papíru se při tisku snadno větší množství papíru zkazí. Přirážka na nákupní cenu papíru je určena kalkulačním normálem pro grafické obory. Má krýt výlohy se zaopatřením (nákupem) papíru, uskladněním nebo s případnou ztrátou při manipulaci, za dovoz a podobné výlohy. V mnohých případech však přirážka plně nekryje zmíněné výlohy. Psací papíry jsou hladké, plně klížené, prosté dřeva (někdy i skoro dřevaprosté), ale vždy hladkého povrchu a může se na nich psát inkoustem. Bývají tužší až tvrdé a nelze na ně proto tisknout autotypické štočky. Běžná gramová váha je od 50 do 130 g/m2. Většina jich bývá bílá, některé jsou jemně tónované. Ražené papíry mají vlisovanou rozličnou strukturu. Napodobují vzory tkaniv, plátna jemného i hrubého, všeliká zrnění, tepání (kladívkové) i jiné plastické vzorce. Ražení se provádí mezi kovovými válci, které jsou opatřeny příslušným vzorem ražení. Ruční papír lépe: ručně čerpaný papír, obsahuje nejlepší surovinu: hadry lněné nebo bavlněné. Vyrábí se v různých silách, asi 70-120 g/m2. Používá se ho s oblibou k tisku bibliofilií, diplomů, lepších rodinných a společenských oznámení a na soukromé dopisní papíry. U nás se vyrábí pěkný ruční papír po starém způsobu ve Velkých Losinách na Moravě, dříve byl známý jako ullersdorfský papír. Tato papírna byla založena kolem r. 1520. Na Šumavě byla jiná papírna na ruční papír – Eggertova v Prášilech u Železné rudy – vyhořela však roku 1933. Známé jsou papírny v cizině, v nichž se částečně udržuje výroba ruční : Papírna v Zerkallu A. Renker a synové, Zandersova papírna v Bergisch Gladbachu, papírna Hahnemühle v Dasselu. V Holandsku jsou to známé papírny Van Gelder a Pannekoek. V Anglii mají starou tradici papírnickou, kterou udržují přísnými řády. Známí jsou angličtí výrobci ručních papírů J. Barcham, Green a Son, Maidstone. Rovněž Francie má dobrou pověst ve výrobě ručních papírů, avšak stačí sotva domácí spotřebě. Jsou to papírny na ruční papír v Auvergne Mongolfiere, Arshi. V Italii je známá stará papírna P. Miliani ve Fabriano se známými druhy krásných ručních papírů Umbri a Perrugia. Ruční papír vyniká pevností, trvanlivostí a nežloutne. Podle druhu nabírací formy, tj. podle síta, jsou papíry s průhledem rýhovaným (verfé) nebo hladkým (velin). Vyrábí se papír pro tisk bibliofilií v různých velikostech, pro tisk leptů, dřevorytů, měditisku a psací papíry. Pravý ruční papír má nepravidelné trhané okraje, což bývá často napodobováno trháním nebo řezáním papírů levnějších. Ruční papír bývá též nestejný v průhledu a síle. Byl dříve při tisku na ručních lisech vlhčen. Napodobený ruční papír z hadrové látky bývá téměř k nerozeznání od pravého ručního. Bývá vyráběn na stroji papírnickém s kulatým sítem. Je však stejnoměrný v průhledu a jeho okraje jsou pravidelnější než u pravého papíru ručního. Satinované papíry jsou papíry ostře hlazené na kalandrech. Jsou určeny hlavně pro tisk ilustrací. Skladové papíry jsou normální druhy papíru, které tovární sklad obvykle mívá v zásobě. Jiné druhy papíru s odchylkami gramové váhy, formátu anebo jakosti pro zvláštní účely bývají vyráběny zvlášť podle potřeby. Sloninový karton je jakostní papír podobný svým zabarvením slonové kosti. Je hladký, uceleného povrchu a pěkného vzhledu. Mívá měkce rachotivý zvuk při prolamování. Je vhodný na společenské a osobní tiskopisy. Směr běhu papíru Papír má dva směry: běžný směr (podélný) papírnického stroje a příčný směr (šířka papírnického stroje). Pevnost podélného směru k pevnosti příčného je v poměru 3:2. Běžným (podélným) směrem splsťují se vlákna surovin paralelně, tj. ve vláknité kaši běžící na sítě se vlákna srovnají právě směrem, kterým síti běží po směrem, kterým síto běží po délce. Postranní zařízení, které setřásá kaši, splsťuje vlákna, která však nemění svou polohu ve směru běhu stroje. Směr běhu zjistíme spolehlivě metodou. Mitchlovou. Vyřízneme dva proužky papíru 1,5 cm široké a 10 cm dlouhé, a to jeden z šířky, druhý z délky archu a označíme. Proužky položíme ne sebe a na jednom konci uchopíme prsty. Je-li navrch pásek podélného směru, je tužší a zůstane vzpřímen, zato druhý z šíře dráhy papírnického stroje klesne, více se ohne. Přemístíme-li pásky, klesnou oba, protože váha pásku z příčné dráhy stlačí i spodní pásek. Savost papíru je důležitá zvláště u papírů filtračních a sacích, pijavých. U těch se savost zkouší tak, že se proužky papíru 10 mm široké ponoří do inkoustu a zjistí se, kam až inkoust pronikl. Částečná savost je důležitá u papírů cyklostylových, litografických a světlotiskových (tiskne se za vlhka). Takovou savost zkoušíme kápnutím vody na papír. Zůstane-li kapka na povrchu, je papír nesavý. Málo klíženými však pronikne voda brzy až na rub. Stálost barevných papírů je někdy velmi důležitá, na příklad u papírů pro knižní obálky i pro jiné, které jsou vystaveny vlivům povětrnosti. Stálost zkoušíme tak, že papír vystavíme přímým účinkům slunce, když jsme část papíru přikryli černým papírem. Již za několik hodin, při neslunečnou po několika dnech, můžeme zjistit účinky, když porovnáme, oč část papíru obnaženého je bledší proti části přikryté. Stoupa je soustava kladiv na nárazné ploše okovaných, upevněných na dřevěných ramenech, která otáčející se hřídel postupně nadzvedává. Struktura papíru je obvyklé označení pro povrch papíru. Může být hladká až lesklá, polomatová až matová, méně drsná až hrubá. Normální struktuře papíru jak vyjde z papírnického stroje, říkáme strojí hlazení. Pravé hlazení, které povrch papíru skutečně vyhladí, se provádí na dalších pomocných kalandrových strojích. Středně jemné papíry obsahují bělený dřevní obrus a bělenou i nebělenou buničinu. Bývají hlazené i nehlazené. Suroviny k výrobě papíru jsou:
Základní látkou hadrů jsou většinou bavlněná nebo lněná vlákna. Bavlněná vlákna jsou produktem keře bavlníkového (tj. semenné chloupky plodů). Papír z bavlněných vláken nevyniká pevností, zato je měkký a savý. Bavlněných vláken se používá při výrobě mnoha druhů tiskových papírů a hlavně k výrobě jsou z lýka lnu. Jsou tuhá, pevná a vyrábí se z nich papír zvláštní pevnosti. Z vláken lýka jutového a konopného, ze starých pytlů, obalů, lan a rybářských sítí se vyrábí nejen papír balící, ale i pevný psací, tiskový. Vlákna jsou ovšem v procesu náležitě bělena, což papír značně zdražuje, protože ztráta použitého materiálu je velká. Tabelový papír a papír na obchodní knihy obsahuje celulosu a některé dražší druhy mají též příměs hadrů. Je velmi dobře klížen a bývá tuhý a pevný, hladkého povrchu. Běžná váha od 100 g – 150 g/m2. Tabulky vah gramových i kilogramových různých formátů papírů jsou vydány porůznu v publikacích. Usnadňují rychlé zjišťování obou vah při manipulaci s papírem. Trvanlivost papíru lze určit jen přesnými laboratorními zkouškami pevnosti, jakosti surovin, odolnosti k vlivu povětrnosti i škodlivin obsažených v papíru a posouzením těchto vlastností. Tržná délka označuje stupeň pevnosti papíru při zkoušce. Je dána počtem metrů, při kterém by se papírový pruh svou vlastní vahou přetrhl. Uskladnění papíru Sklad papíru má být v suché, chladné a stinné místnosti, ale dobře větrané, která nepodléhá změnám povětrnosti. Teplota a vlhkost má být stále kontrolována, protože obé může škodit papíru. Vlhkost způsobuje zvlnění, skvrny a plíseň. Příliš vyschlý papír se snadno magnetizuje nebo se láme a hnědne. Dobré balení chrání papír při dopravě, ve skladu nutno však papír vybalit z rámů a umístit jej do stohu na určené místo, vždy nejméně 10 cm od země. Příjem a výdej papíru musí být řádně zaznamenán na kartotékových lístcích podle data, čísla zakázky a druhu papíru. Vhodným uspořádáním skladu papíru, pečlivým vedením záznamů si velmi usnadňujeme přehled i manipulaci, je to také spolehlivá záruka správného hospodaření s papírem. Velikosti papíru (běžné, normalizované viz heslo). Vodoznaky Viz průsvitky. Výřezy z papíru Při propočítávání spotřeby mají se provádět vždy co nejhospodárněji, tj. tak, aby z archu odpadlo co nejméně odřezů (čti heslo) či odpadů (čti heslo). Zaměřujeme-li přířezy pro tisk, musíme mít na mysli nejen vlastní velikost tiskopisu, ale i velikost formy (jak těsně zabíhá k kraji), kolik stran nebo sazeb bude současně tištěno, a zaměřit vždy patřičný prostor pro náložky i chytače archů. Nezapomínejme, že pro jednotlivé jednostranné listy můžeme velmi často výhodně zaměřit na arch i lichý počet výřezů. Výpočet, kolik tiskopisů získáme z archu, je důležitý pro spotřebu papíru. Vyřežeme-li na příklad z archu 61x86 cm 8 kusů dopisních papírů velikosti A 4, bude spotřeba archů na 1000 papírů 125 archů a přídavek na zkažení. V zájmu dobrého hospodaření s papírem vyřežeme tuto konečnou velikost beze zbytku, je však nutno vždy uvážit i potřebné místo pro danou velikost formy, pro chytače archu i pro nakládací známky. Při současném oboustranném tisku musí být počet výřezů vždy sudý. U knih a děl se vypočítává spotřeba archů papíru s příslušným přídavkem na zkažení pro tisk i pro knihařské práce. Počítejme vždy s nutným přídavkem nejprve pro jeden knižní arch a daný počet výtisků, a pak teprve spotřebu násobme počtem knižních archů. Zabarvení papíru Papíry, u nichž je barevný odstín výrazný, označujeme jako barevné papíry – žluté, modré, hnědé, šedé, rudé – prostě příslušnou barvou. Pak máme papíry to‘nové, lehkých barevných odstínů: chamois, narůžovělé, zelenavé, modravé a podobné. U všech těchto papírů mluvíme o barvě nebo o jejich barevném to‘nu. Ale i tak zvané papíry bílé nebo skoro bílé mají vždy nějaké zabarvení. Někdy jde o nuance zcela charakteristické, některé papírny mají svůj typický odstín bílých papírů – nebo se odlišují podle základní látky. Tak bývají dřevité papíry podstatně tmavší nebo žlutší než skorodřevaprosté, a ty opět nemívají ještě běl (hlavně v průhledu) papírů, z čisté buničiny. Je však též příznačné, že i nejdražší bílé a dobré papíry tabelové mívají obyčejně odstín žlutavý. Nejbělejší odstíny se vyskytují u papírů křídovaných (natíraných). Zabarvení papíru je důležitá věc zvláště v knihách, kde je jednotné zabarvení podmínkou – a dokonalá běl je opět nevyhnutelná u barvotisku. Volit shodný odstín papíru je požadavkem grafického citu a vkusu. Zbytkové archy Vznikají často u zvláštních papírů, které se od skladových odlišují rozměry, barvou, strukturou i jinak. Velmi nám zatěžují evidenci skladu, proto je někdy sdružujeme, levnější zužitkujeme na obálky korekturní¨, psací vyřezáváme na normalizované užitkové rozměry, aby se snadněji uskladňovaly. Zbytkové archy se zpravidla při inventuře odepisují, přesto však vyžadují nejméně tolik pozornosti jako hodnotné odřezy, aby byly hospodárně zužitkovány. Zkoušení papíru V dobře vedených tiskárnách se každý nový papír přejímaný skladem náležitě přezkouší, vyhovuje-li stanoveným podmínkám. Posuzuje se vzhled papíru, průhled, průsvitnost, druh surovin (obsah dřevní drtě, buničiny se zkouší floroglucinem), hlazení, povrch, klížení, savost, směr běhu papíru, tržná délka, vlhkost, síla papíru, váha, obsah popele, lámavost i jiné vlastnosti. Odborník provádí zkoušku hmatem na pevnost papíru a podle zvuku posuzuje tuhost či zplihlost. V průhledu posuzuje pravidelnost papíru (vločkovitost a stejnoměrnost). Teprve potom přistoupí k důkladnému zkoušení jednak chemickému jednak mikroskopickému a případně i fyzikálními přístroji. Zlaté a stříbrné papíry Jsou opatřeny většinou kovovou folií (po jedné nebo obou stranách) aluminiovou nebo měděnou (napodobují stříbro, staré zlato, dukátové zlato) a jsou lesklé, matové i ražené v rozličných silách až po kartony. Způsobilost papíru k tisku K vlastnostem, které předpokládají bezvadný tisk, patří především způsobilost papíru přijímat barvu a olej. Další podmínkou je vhodná struktura povrchu a ohebnost. Pro choulostivé tisky zkoušíme tyto vlastnosti v laboratořích. Žloutnutí papíru Každý papír, který obsahuje dřevní obrus, na vzduchu žloutne. Také nečistoty, na příklad soli, mýdla a jiné železnaté sloučeniny, mají vliv na změnu barvy papíru. Dělení archu Na 3 x 4, 3 x 8 nebo i dělení jiné znamená vždy za prvé šíři a pak délku archu. Např. normalizovaný formát archu A1 610 x 860 mm dělený na 3 x 4 dílů, vydá formát jednoho dílu 203 x 215 mm. Dělený arch na 3 x 8 dílů vydá formát jednoho dílu 203 x 107 mm. V praxi se má vůbec zachovávat postupové formátové dělení a označení, nikoliv tedy jednou udávat šíři a po druhé délku archu jako první označení i v tom případě, že při menším dělení šíře archu prvé číslo je vyšší než druhé. Arch se ovšem může dělit na různé díly podle potřeby a mnohé jsou z nich dobré též pro knižní produkci, např. dělení archu 630 x 950 mm na 3 x 6 dílů dává formát jednoho dílu 210 x 158 mm, tedy formát skoro normalizovaný A5 a může se tisknout 36 stran na obracení (na druhou stranu jiná forma). Knihařské zpracování pak by bylo: skládání buď 3 x 12 stran nebo 1 x 12 stran a jedenkrát 24 stran. Ještě příznivější by bylo při dělení archu na 6 x 6 dílů tisknout 72 stran, tedy na každou stranu jinou formu (po 36), pak by měl knihař k zpracování 6 x 12 stran nebo 3 x 24 stran, to se ovšem řídí podle možností a síly (gramáže) zpracovávaného papíru. Dalším dělením pak se dojde k překvapujícím skutečnostem, že totiž je u naší výroby mnohé, co nám dosud zůstalo skryto. Lomy křížové se vzájemně protínají. Papír, jak je známo, má výrobní dráhu. Na počátku výroby, ještě dokud je v tekutém stavu, se řadí vlákénko k vlákénku. Lomy v délce výrobní dráhy, tedy po délce vláken, jsou čistší a přesnější, nežli lomy přes vlákno. To je důležité a odborník musí s tímto faktem počítat, i když se vždy nevyhne tomu, aby i křížkový lom byl použit. Naproti tomu lomy jen souběžné se neprotínají a jsou-li voleny v papírové dráze jsou lepší. Obracení archu (Umschlag) znamená arch po lícní straně vytištěný obrátit tak, aby byl při rubním tisku nakládán na nakládací známky znovu na tytéž okraje. Nakládající známky mají (pokud je to možné) být umístěny tak, aby při obracení arch byl naložen na nakládací známky v týchž místech jako při tisku lícním. Jedině tak je zaručeno přesné krytí stránek – řádek – na sebe. Opak toho je p ř e v r a c e n í a r c h u (Umstülp), kde arch po lícní straně vytištěný se převrátí, takže se nakládá na druhý (opačný) kraj papíru. Tento případ se v praxi dosti často vyskytuje, zvláště při tisku tabulek se zvlášť vysazeným příčníkem, kde při malém nákladu se nevyplatí tiskovou formu přemisťovat, protože by to znamenalo zdražení tiskopisu o jednu přípravu. V tomto případě nutno papír před tiskem dobře poříznout (zarovnat), aby nebyl nákladový papír kosý. Každá diference rozdílné velikosti papíru se při převracení zdvojnásobuje a rejstřík se těžko udrží, takže není-li zaručeno dobré poříznutí papíru před tiskem, je lépe tiskovou formu tisknout na přemístění, což prakticky znamená tisk na obracení. Je to sice nákladnější způsob tisku, ale zato je zaručen přesný rejstřík. Rejstřík Znamená přesné krytí tiskových stran lícních a rubních na sebe. U mnohých tiskopisů, zvláště bibliofilských, je nutné, aby nejen strany, ale i řádky – záhlaví – přesně na sebe „padly“, aby se kryly. Nejen to, při uzavírání tiskové formy do rámu má být formát archu proměřen podle udané formátové míry a nikoli podle archu náhodně vybraného z nákladu, který může být větší nebo menší. Tyto diference, které jsou třeba jen několikamilimetrové, jsou vždy závadou přesnosti rejstříku. Správné rozměření archu dává záruku přesného umístění tiskových stran. Dále při vícebarevném tisku je nutné přesné krytí barev do sebe nebo na sebe, zvláště u tisku autotypického, tří- a čtyřbarvotisku. Každá sebemenší úchylka v rejstříku (pasru) u tohoto tisku činí obraz nečistým, nejasným a zcela jinak vybarveným, obraz je rozčleněn na nepříjemné moiré, a tak nejenže je „roztřesen“, ale je porušena celá škála barevné harmonie. Řadění Do jednoho a dvojitého pásu. Řadění stran do jednoho pásu se prakticky užívá jen v určitých případech při tisku čtyř, osmi a někdy i šestnácti stran. Pro knihaře to znamená skládání jen na souběžné lomy, protože se lomy nekříží, není zde nebezpečí vrásnění papíru v lomech při skládání a je to tudíž zpracovávání ideální. Nelze však vždy tohoto způsobu zpracování použít, možno však vyřadit formu čtyřiadvacetistránkovou a dvaatřicetistránkovou do dvojitého pásu, v kterémžto případě hlavový lom je předposlední a hřbetový lom poslední. Shodné nakládání Znamená, že arch musí být nakládán na týchž krajích ve stroji skládacím, jako byl ve stroji tiskařském. Při vícebarevném tisku, kdy po vytištění jedné barvy se další barva tiskne na jiném stroji (ačkoliv se to nedoporučuje), musí být rovněž shodné nakládání, zde zvláště musí být nakládací známky stavěny přesně do týchž míst, jako u stroje, kde se tiskla prvá barva. Při té příležitosti se doporučuje i chytače (greifle) umístit shodně a papír před tiskem proříznout (zarovnat). Skládání Každým postupným přeložením daného archu se dosáhne vždy dvakrát tolik dílů. Protože tisk bývá zpravidla oboustranný, dosáhne se toho, že po složení archu na určitý počet dílů možno umístit dvojnásobný počet stran. Tedy čtyři strany (arch 1 x složený) jsou dva díly, osm stran (arch 2 x složený) jsou čtyři díly, šestnáct stran (arch 3 x složený) je osm dílů atd. Pokuste se složit arch na šestnáct dílů. Když budete skládat postupně, budou to čtyr¨ři křížové lomy. Důležité ovšem je, aby papír ve své jakosti určitý počet křížovaných lomů snesl a nevykazoval v lomech vrásnění. Bibliofilie které se tisknou na pevném silném papíru, jsou řazeny nejvýše po osmi stranách a pokud je to možné vždy do jednoho pásu, takže skládání je na dva souběžné lomy. Můžeme však arch složit též jiným způsobem nežli skládáním postupným (křížové lomy), musíte ovšem dbát, aby po složení archu byla to vždy jedna jednotka, tedy aby konečný (hřbetový) lom byl společný pro všech osm dílů (při skládání šestnácti stran). Seznáte, že je mnoho způsobů, jak toho dosáhnout, to platí pro všechny archy s určitým množstvím dílů (stran). Je jisté, že při každém jiném skládání nutno použít jiného umisťování (vyřaďování) tiskových stran. Stavění tiskové strany na výšku a napříč (quer) U knih, které mají výšku delší šířky, a to je většina, jsou tiskové strany stavěny na výšku, u takových děl, kde výška je kratší šířky, je tisková strana stavěna napříč (quer). Řadění tiskových stran napříč je jiné nežli u stran na výšku. Pamatujte, že u každého řadění musí být vždy poslední lom hřbetový, aby se dosáhlo pro knihaře zpracování jedné jednotky. Tisk na jeden nebo více rázů Při tisku na ručním lisu se mnohdy tisklo čtyři, šest, osm, dvanáct, šestnáct, osmnáct, čtyřiadvacet i více stránek, vše podle velikosti papíru – tiskových stran – a lisu. Přitom vždy bylo určité množství stran rozděleno na signatury po 4, 6, 8, 12, 16 stránkách, také ne vždy stejnoměrně, takže po prvním tlaku (rázu) bylo nutno formu přemisťovat zleva doprava a opačně nebo přemisťovat jen jednotlivé strany, aby stránkování šlo dobře za sebou. Proto papír do lisu šel i na čtyři rázy (tlaky). Vyřaďování Je v podstatě seskupení tiskových stran pro tisk tak, aby – po složení archu knihařem – strany postupně za sebou následovaly. Mohou být řazeny čtyři, šest, osm, dvanáct, šestnáct, čtyřiadvacet a dvaatřicet stran. To vše se řídí podle rozsahu, síly a druhu papíru (gramáže), jakož i jakostí tiskoviny. Skládání více jak dvaatřiceti stran se neužívá. Bibliofilská díla Vyžadují velmi pečlivou a svědomitou práci ode všech zúčastněných. Tato díla, nákladem i rozsahem nevelká, jsou většinou tištěna na ručním papíře. Prvým úkolem knihaře je, aby z těchto tisků odstranil stopy „basy“ z rychlolisů. Tisky se proloží prešápnem (tj. zvlášť vyrobená hlazená lepenka) a dobře utáhnou ve vysokém hladicím lisu alespoň přes noc. Prořezávání archů před tiskem je velmi důležité, neboť kraje ručního papíru se musí zachovat. To znamená, že tyto formy musí být vyřaděny po osmi stranách do pásu (vedle sebe) tak, že arch se prořízne po délce ve hlavě. Vyřadění forem se provádí též podle formátu ručního papíru. Skládání se musí provádět velmi opatrně, aby se archy nepoškodily kostkou nebo aby neměly dva lomy vedle sebe. Tyto knihy mívají předsádku z téhož papíru, na jakém je tisk. Přílohy se vůbec nelepí, nýbrž volně vkládají nebo mají asi 1 cm proužek přeložený kolem archů. Po snesení se šijí jednoduchým stehem asi v délce tiskového sloupce. Šije se hedvábnou nití vše, tedy i dvoulisty. – Obálka bývá ze silnějšího bílého papíru se hřbetem o něco širším, než je potřebí, s většími záložkami, za které se vkládají krajní listy předsádek. Ve hřbetě se nelepí, ani nezavěšují do obálek, pouze vkládají. Obálky mají dole i vpředu větší hrany (okraje) než obvykle, aby lépe chránily knihu. Bigování Viz Rylování. Bloky klížené Tvoří nejpestřejší skupinu s množstvím nejrůznějších kombinací. Počet listů ve složce je větší, až osm listů v různých odlišných barvách. Tyto listy obsahují často účet, dodací, přijímací, skladní listy, příjem ze skladu, vydání ze skladu, provozní účet apod. Tištěny jsou rovněž na slabším papíře a číslovány. Jsou buď ve složkách, nebo v blocích po 200-300 listech, v hlavě nebo na levé straně slabě klížených, aby se listy snadno odtrhly bez poškození a beze zbytku klihu na listech. Doporučuje se bloky klížit slabším klihem a zároveň hned přelepit slabším neklíženým papírem, aby se listy od sebe tak snadno neoddělily. Složky se oddělují opatrně a pozorně po zaschnutí podle počtu listů. Bloky poznámkové Mají listy úplně čisté nebo jen s nejnutnějším předznamením, většinou perforované a šité. Formát je úzký, protože se nosí většinou v kapse, mívají proto obal (přehoz). Na tyto poznámkové bloky se používá jakéhokoli odřezu i méně hodnotného papíru, na který lze psát i perem. Na receptní bloky se užívá papíru dřevaprostého. Zpracování je velmi jednoduchá práce. Bloky propisovací Obsahují různé obchodní tiskopisy, např. dodací listy, pokladní potvrzenky, žádanky atd. K tisku se užívá slabšího, ale pevného papíru. Jsou snášeny po 2-3 listech (1. Originál, 2. Stvrzenka a 3. Kopie pro vlastní potřebu). Tyto listy mají i vzájemně rozdílný tisk a 3.list bývá často bez tisku vůbec. Většinou se číslují a perforují na vytržení. Všechny jsou šity. Číslovačky Jsou ruční strojky číslující nejvýše 6 místná čísla o velikosti liter podle potřeby 4, 5, 6 mm, které lze nařídit na libovolný počet opakování jednoho čísla, nejvíce však čtyřikrát anebo můžeme opakovat stejné číslo do nekonečna. Číslování Se provádí buď ručně nebo šlapacími speciálními číslovačkami nebo ve stroji při tisku. Dírkování Na rozdíl od perforování se provádí většími dírkami o průměru 2 až 5 mm buď hustě vedle sebe na spirálování, nebo řídce většími dírkami pro provozní účtovací stroje: ***********. Dírkování různých příležitostných věcí se provádí ručně průbojníkem. Vzdálenost dírek pro pořadač je buď 7 nebo 8 cm sebe. Většinou se dělají oba rozměry (tedy tři dírky). Dírkování brožur nebo většího nákladu se provádí vrtáním na zvláštním stroji, neboť ručním probitím by kniha nebo tiskopis velmi trpěly. Na stroji jde práce rychleji vpřed. Falcování Viz Skládání. Gumovaný papír Řezání gumovaného papíru je práce dosti obtížná. Tento papír je pokryt klihovou vrstvou. Snadno se kroutí vlivem tepla nebo vlhkosti. Při řezání je nutno dát vespod i navrch lepenku a stále páskovat, abychom dosáhli přesného formátu. Nůž ve stroji před řezem je nutno přetřít mýdlem nebo olejovým hadrem. Holendrování Je šití nitěmi na zvláštním stroji, který prošívá arch po archu a nechává po obou stranách asi po 1 cm vyčnívat vytažené nitě, které se při klížení brožury zalepí. Hrana (kanta) má za účel chránit knihu před otlučením. Tvoří ji obálka knihy v šíři asi 2-3 mm vpředu, u hlavy i u nohou. U brožur slouží hrana spíše eleganci knihy než praktické potřebě. Hřbet knihy Výška hřbetu je závislá na poštu archů, jež tvoří knihu. Její správné určení je důležité při tisku obálky i obalu. Možno říci, že u nešitých brožur lze počítat 1 arch jako 1 milimetr, ovšem mnoho záleží na síle papíru a na tom, jak se slehne. Při jeho vyměření nutno počítat s tím, že slehlá kniha ve hřbetu nabude klihem, který vnikne mezi archy. Brožury šité drátem se strany mají hřbet o málo užší, neboť tlak šicího stroje sráží archy do sebe. – U brožur šitých nitěmi (holendrovaných) musíme počítat s tím, že nitěmi hřbet nabude na síle. Je proto lepší, zvlášť kde je nutno mít přesnou šíři pro tisk, dát si od knihaře udělat vzorek. Velikost obálky a obalu vždy určuje knihař. Jehla papíru Čili hrot je jemné, sotva patrné ohnutí papíru při řezu, zaviněno je tupějším nožem nebo i vlastností papíru. Předejít tomu nelze. Při řezání papíru pro stroje papír nepřehazujte, aby jehla šla na všech stranách stejným směrem. Kalounu Se užívá ve skládacích strojích. Je několik druhů podle šíře. Nejběžnější je 20 mm. Velmi důležité je našití kalounu, aby byl po našití hladký a nevadil ani válcům ani nestrhával archy. Ve skládacím stroji se našívá buď strojem, nebo ručně, nebo se prostě slepí zvláštním lepidlem nebo klihem či vodním sklem. Kartonáž Je výroba krabic a pouzder všech druhů z papíru. Pokud se na potahy, adjustační nálepky nebo přímo na materiál krabic tiskne, bývá kartonáž ve svazku s tiskárnou, jindy bývá řaděna k oboru knihařskému. Knihárna Je zpravidla posledním pracovištěm, kde tiskárenské výrobky dostávají konečnou formu. Zde jsou tisky pořezávány, skládány nebo perforovány, blokovány, vázány nebo mnoha jinými způsoby zpracovány. Velmi často jsou v knihárně i zapáskovány a odevzdávány expedici. Kolacionování Je přehlížení archů nebo celých knih, zda nejsou archy vadné, špatně složené nebo zpřeházené. Kostka knihařská Je jeden ze základních knihařských nástrojů, zhotovena z kosti, někdy také ze dřeva, má vybroušenou část silnou několik milimetrů, je široká 15 i více centimetrů, o něco delší než dlaň. Na přední straně je zakončena obloučkem, na druhé straně ne příliš ostrým hrotem. Je to důležitá pomocnice při zpracování knihy nejvíce při ručním skládání papíru. Kroužkování Se uplatňuje na různých přívěsných listech (manylky). Provádí se tak, že na určeném místě se průbojníkem vysekne dírka, do které se navlékne kroužek a ten se pak zvláštním rozbíječem ohne nazpět. Toto kroužkování je možno provádět strojem nebo kleštěmi zvlášť k tomuto účelu zhotovenými. Kulatička rohů Je ruční stroj. Jeho hlavní součást je nůž ve tvaru čtvrtkruhu, který je vyměnitelný. Jemu odpovídá tvarem tzv. oblouček, který je tu proto, aby byly i spodní listy ostře useknuty. Lepení příloh Vyžaduje úzkostlivé čistoty při prácí. Rozhrnutí příloh je úzké, nejvýše 2 mm. Lepí se škrobem. U vědeckých knih, kde je mnoho map, diagramů apod., které se snášejí, je lépe je přepáskovat a nalepit za pásku na zadní stranu desky. Při lepení za určitou stránku je nutno archy otevřít nebo rozříznout a otevřené je připravit k lepení. Mapy Velké přes několik tiskových stránek nutno složit tak, aby složená mapa přikryla tiskový sloupech jedné strany. Dbejme, aby mapa se nemusela při vazbě znovu skládat. Kde je to možno, ponecháme mapě, diagramu atd. po levé straně tolik místa, aby bylo možno studovat mapy při otevřené knize. Nůžky na lepenku Stroji na řezání lepenky je v podstatě nižší stůl, který po jedné dlouhé straně je zakončen nožem s tupým klínem ostří. K tomuto noži přisedá pravítko, které přidržuje lepenku, aby se nepoddala tlaku nože. K výše zmíněnému noži přiléhá z druhé strany nůž mírně prohnutý na páce na jedné straně vyvážené koulí, s rukovětí na straně druhé. Protože tento stroj je velmi pohotový, užívá se ho i k řezání různých drobných věcí. Přisekávají se zde archy knih, které mají mít přírodní okraj. Obal Má bohatší výzdobu než obálka, většinou s obrázkem vztahujícím se k obsahu knihy. Na obou předních stranách (přední i zadní) jsou záložky nejméně 7 cm široké, se stručným obsahem nebo genesí knihy. Obalu se užívá též při vazbách, je proto potřebí opatrnosti při vyměřování obrázku, resp. hřbetu. Obálka Je ochranná deska brožury z kartonu s jednoduchým tiskem na přední desce a na hřbetě. Na přední straně a na výšku je o něco větší, aby zakryla archy. U hlavy se zavěšuje zároveň s knihou. Před závěsem se rylováním nebo bigováním vyznačí síla nebo šíře hřbetu. Velikost obálky, jakož i šíři hřbetu určuje knihař. U sešitových vydání se obálka tiskne na několik čísel předem, neryluje se, nýbrž pouze láme (skládá) v polovině. Odřez – výřez Je odpad vzniklý nedostatečným využitím papíru. Širších odřezů lze použít k výrobě poznámkových bloků. Odříznutí Papíru třeba jen o několik milimetrů je nutné zejména u slabšího papíru na bloky nebo pro jiný přesný tisk. Oříznutím před tiskem vždy jen posloužíme přesnosti a lepšímu zpracování papíru. Ořezávání Brožur je rozdílné pro závěs do obálky s hranou (kantou) a u knih již v obálce zavěšených. – Při prvém způsobu je potřebí opatrnosti, aby knihy nebyly špičaté (nebo s úhlem) a všechny stejně velké, neboť vzhled zavěšené knihy by velmi utrpěl. Zavěšené knihy se ořezávají hůře, neboť při dosednutí lisu se odlepí obálka ve hřbetě a při řezu ji nůž utrhne, což nevypadá dobře. Také pomačkaný hřbet obálky není hezký. Těmto nepříjemnostem odpomáháme několikerým způsobem: především zhotovíme náložku, nejméně o 3 cm užší než kniha, aby se při řezání nemačkaly hřbety. Jiný způsob je stavění proti směru řezu. Nejlepší ovšem je oříznout knihu na nepatrnou hranu a oříznutou knihu teprve zavěsit. Páskování hřbetů Hřbety bloků, separáty šité se strany apod. se přelepují, aby se skryl nerovný hřbet a přikryly dráty, tím se zlepší vzhled tiskopisu. Páskování tiskopisů Tiskopisy, zejména menších formátů, páskují se po určitém množství, aby se usnadnila expedice. K tomuto páskování užíváme pásků pevných, aby se při transportu netrhaly a zboží se pak nerozházelo. Nezapomínejte na označení nebo čísla balíčku. Perforace Je drobné dírkování pro snazší odtržení jednotlivých částí tiskopisu. Perforace může být buď po celé délce tiskopisu, nebo od určité míry nebo bodu do kraje. Musí-li se provádět na tiskopisu mnoho nebo příliš kombinované perforování, je dobře při tisku vložit perforační linky, to jsou značky, a tím práci usnadnit. Perforýrka je stroj, který perforuje nebo dírkuje anebo i ryluje. Hlavní součástí stroje je tzv. hřeben, to jsou drobné jehličky v řadě vedle sebe, které při sešlápnutí pedálu sjíždějí dolů. Pravá polovina hřebenu je vždy vyšší. Hřeben prochází mosazným pravítkem do tisku a jím do železné podložky. Mosazné pravítko zabraňuje zdvihání tisku s hřebenem. Hřeben s mosazným pravítkem a podložkou je měnitelný. Je dobře mít v zásobě hřeben náhradní, neboť oprava opotřebovaného hřebenu vždy trvá delší dobu. Hřebeny lze nahradit buď zvláštními průbojníky na dírkování, nebo rylovacími linkami. Perforýrky se vyrábějí na šlapání i na elektrický pohon. Potravinové lístky Se tisknou za dozoru úředníků samosprávy a členů SNB. Při zpracování potravinových lístků je potřebí svědomitých a spolehlivých zaměstnanců. Tisknou se většinou na rotačním stroji, méně na plocho. Každý pohyb stroje se protokoluje, právě tak každý vadný arch nutno vrátit dozorčímu orgánu, ano i odřezy nutno oddělovat od běžných odřezů, aby bylo vyloučeno napodobení. Po tisku se lístky počítají a konečné výsledky porovnávají s počitadlem stroje a záznamem o počítání před tiskem. Po tisku se lístky prokládají po 100 kusech, po oříznutí se páskují křížovou páskou po 1000 kusech a přelepkou s označením lístku, který obsahuje počet a tiskárnu. Prešpán Je lepenka zvláště vyrobená v různých silách, užívá se jí na lisování tisku na proklad s praporečkem mezi kartotéky, slabé lepenky prešpánové se též užívá jako elektrické isolace. Proříznout Papír, tj. rozdělit na dva nebo více dílů, má se dělat tak, aby všechny díly byly stejné. To znamená, že musíme přední polovinu udělat o několik milimetrů menší a druhá polovina se pak na tutéž míru zarovná. Průbojník Je ocelová forma na vysekávání (ruční) kulatých nebo obdélných výseků. Je k dostání od malých 2 mm až k velkým 2 i 3 cm. Při probíjení nutno brát malé vrstvy, aby se papír, zejména je-li dírka v kraji, neroztrhal. Rychlejší a úhlednější je vrtání ve zvláštních vrtacích strojích. Přehoz Někde také zástěra zvaný, je čistý obal na bloku, kterým je chráněna jeho přední strana. Tištěný se nazývá obálka. Přírodní okraj papíru Je nerovný okraj ručních papírů, který je často žádán i u tisku na jiných papírech. Při dělení papíru se ho dosáhne v nůžkách na lepenku trháním. Při větších nákladech se hladký řez řezačky rozruší hrubou rašplí nebo tupou pilou. Náklad nutno ovšem zalisovat do ručního lisu. Ražení Se v dnešní době málo užívá, obyčejně jen tehdy, když si to zákazník zvlášť přeje. Zařízení pro ražení se skládá ze dvou částí, a to z kovové formy a spodní desky, která se upraví podle kovové formy, ve které je obrazec vyhlouben. Spodní desku je možno dělat ze sádry nebo z pečetního vosku. Při tlaku se obrazec objeví buď jako relief nebo jako plastika. Rozebírání je většinou práce pro knihařské závody. Rozebírání brožur je příprava pro vazbu, přitom je nutno oddělit každý arch zvlášť a zbavit jej klihu. Rycování (tj. nařezávání) se užívá hlavně v kartonážnictví při výrobě krabic. Stroj má jeden dlouhý (až 1 m) válec a nad ním 8 až 10 kolečkových nožů. Lepenka projíždí mezi spodním dlouhým válcem a hořejšími kolečky, které ji nařezávají, aby se dala lehce ohnout. Naříznutím rozumíme naříznutí lepenky nebo silného kartonu aspoň do polovice jejich tloušťky pro snazší přehnutí. Rylování (bigování) se provádí v perforovacím stroji, kde byl hřeben nahrazen rylovací linkou. Toto zařízení se skládá ze dvou železných pravítek. Na horním je tupá linka asi 1,5 mm vysoká a na spodním asi 2 mm žlábek, do kterého se sráží rylovaný papír. Rylují se všechny věci, které by se při skládání (ručním) lámaly nebo praskaly. Řezací stroj Knihařský má tyto části: podstavec, stůl, (železný) lis, tzv. srdce, s nožem a sedlo na měření papíru. Lisování je mechanické, většinou silnými pery (systém Mansfeld, Krause, Jahn apod.), nebo na způsob brzdy (amer. Zn. Seydbold). Šíře lisu je 7-8 cm- u starších lisů i více. „Srdce“ s nožem provádí samotná řez, zajíždějíc šikmo a někdy i jedním koncem dříve do papíru. Dořezává se do lišty většinou habrové, může však být také dubová nebo jasanová. U některých nových strojů jsou po stranách pravítka, aby se mohl papír říznout, na přesný pravý úhel. Nože se vyměňují po třech až pěti ba i po více dnech, podle materiálu, jaký se řeže. Někdy se mění i po osmi hodinách práce. U některých nožů je tzv. dvojí nebo trojí vrtání, tj. nůž má dvoj- až troj- násobnou výšku a po ubroušení poloviny ostří se vkládá vložka, která nahradí ubroušenou část nože. Po stole pojíždí „sedlo“, kterým si upravujeme velikost řezaného papíru. Moderní stroje mají sedlo ze tří kusů, takže je možno za určitých okolností řezat tři míry na jeden řez. Dělá se to hlavně při ořezávání knih. Řezání papíru před tiskem Papír k tisku, zejména pro barvotisky, je nutno řezat alespoň ze tří stran, aby byl naprosto stejný, bez „špičky“, která by zavinila špatné krytí barev. Při řezání i překládání papír neobracejte, aby tzv. jehla šla na všech stranách jedním směrem. Skládající stroje Skládají tištěné archy na 1, 2, 3 a 4 lomy, tj. 4, 8, 16 nebo 32 strany. Stroje nožové skládají archy nožem zapadajícím mezi dva válce. Dopravu archů od jednoho nože ke druhému obstarávají kalouny. Výkon stroje se pohybuje, podle značky výroby, od 1500 do 3000 archů za hodinu. Některé tyto stroje mají ve třetím lomu zamontované holendrovací zařízení, které každý arch provlékne nití o délce 7 cm a její konce asi 1 cm s každé strany nechává na vnější straně k zaklížení. Tento přístroj snižuje výkonnost skládacího stroje. Stroje kapsové nebo válečkové (podle tvaru zarážek) nemají nožů. Lom se provádí třemi válci, z nichž první a druhý ženou arch do kapsy a druhý a třetí dělá vlastní lom. Dopravu archů od lomu k lomu obstarávají válce šikmo položené. Přednost tohoto systému je v tom, že stroje jsou lehčí a mají větší výkon. Výkon není závislý na rychlosti nože, nýbrž na velikosti archu. Čím menší arch, tím větší výkon. Nevýhodou je obtížnější a úzkostlivější seřízení stroje. Také velká citlivost na silu papíru je nevýhodná. Využití strojů jest ovšem mnohostranné. Je možno skládat nejen mapy nebo tiskopisy se dvěma a třemi lomy souběžnými, ale např. i obálky tištěné dvakrát nad sebou a pak na půl rozříznout atd. Sloučením těchto dvou systémů vznikl stroj, který má prvý lom válečkový a další nožový. Je zde snaha o využití přednosti obou konstrukcí, rychlosti a všestrannosti u strojů válečkových a spolehlivosti u strojů nožových. Každý z uvedených strojů může mít nakládání automatické nebo poloautomatické. Nejspolehlivějším nakládacím aparátem je „Rotary“ s pevným stolem pod rozhrnovacími kolečky. Na stroji značky „Spiess“ se výkon nepočítá na archy, ale na kilometry zpracovaného papíru (asi 5 až 7000 archů). Skládání Ručně skládat můžeme na papír, tj. skládáme kraje papíru na sebe nebo na tisk (na rejstřík), tj. skládáme tisk stránek na sebe bez ohledu na papír. Archy ke skládání si položíme před sebe tak, že stranu druhou máme po levé ruce a po pravé ruce máme stranu třetí. Přeložíme pravý roh na levý a pravá ruka kostkou stiskne a přehladí papír v místě lomu. Druhý a třetí lom se provádí stelným způsobem, pravá polovina se přeloží na levou atd. Levá ruka pouze přidržuje papír. Při skládání na tisk (rejstřík) si počínáme podobně, jen hrotem kostky si ukážeme kraje tisku, abychom jej snáze nalezli. Musíme-li náklad skládat v ruce, necháme si jej nařezat tak, aby se mohl skládat na papír a aby se tisk kryl. Skládání na papír je totiž rychlejší. Skládání map Obtížnější je ruční skládání map, diagramů apod., protože zde se nemáme podle čeho řídit. Je proto dobře aspoň jeden lom dříve vyznačit v rylovačce. Při skládání je ovšem možno se řídit nějakým význačným bodem v kresbě nebo záhlavím mapy. Rychlejší a přesnější než skládání ruční, je skládání na stroji. Snášecí stroj (carroussel, tj. kolotoč) je kulatý stůl, na který se narovnají archy ke snášení. Stroj poháněný motorem se zvolna otáčí doprava a několik děvčat za sebou sbírá arch po archu (snáší). Snesené knihy pak pomocník od nich bere a odnáší na určené místo k dalšímu zpracování. Snášení vícelistých blolů Se provádí stejným způsobem a týmž pořadem jako u brožur. Snášením Rozumíme sestavování knihy z jednotlivých archů. Složené archy se zkolacionují (prohlédnou) a postaví na snášecí stůl aritmericky, arch vedle archu. Snáší se vždy od posledního archu k prvému. Obsažené knihy se snášejí na dvě nebo více částí nebo na dvou stolech současně. Poslední (nebo první) arch si poznačíme barevnou křídou pro usnadnění práce při zavěšování. Spirálování Spirálují se věci určené k stálému doplňování, např. různé vzorníky, výpočty strojů a staveb apod. V perforýrce se prodírkují snesené knihy s použitím hřebenu odpovídajícího potřebné spirále. Spirály nařezané na potřebnou délku se stáčejí ručně a konce se ohýbají dozadu, aby se nevykroutily zpět a nikdo se nezranil o jejich ostré konce. Šekové knížky Urychlují výplatu peněz. Obsahují 25 šeků, pravidla o používání, stvrzenku, kterou majitel doplní a vlastnoručně potvrdí, že knížku přijal, poslední list je nový objednací list pro další šekovou knížku. Pořadí je toto: 1. List s pravidly, 2. List se stvrzenkou a pak následuje 23 šeků, 3. List s objednávkou a další poslední dva šeky. Šita je se strany a celá zavěšena do obálky. Šicí stroje Nitošičky jsou stroje na šití knih (vazeb nebo pro kartonování). V novější době jsou i stroje, které lze přestavět na šití obchodních knih, tj. na kalouny. Důležitější části stroje jsou: předpíchač, dolní a horní háčky, jehly. Zejména horní háčky jsou nejchoulostivější součásti stroje: snadno se lámou. Několikerým protažením nitě pod pery se dosáhne utažení stehu. Při šití vazeb se mezi knihy vkládají zvláštní lišty se žlábkem, kterým se vede ostrý nůž (žiletka) na rozříznutí gáže. Knihy šité bez gáže se oddělují pouze stehem na prázdno. V některých strojích je zamontován nožík se zvláštní jehlou, který nitě ve stehu na prázdno přeřízne a tak odděluje knihu od knihy. Drátošičky se používá na šití bloků a knih se strany nebo ve hřbetu. Síla knihy podmiňuje sílu drátu. Stroj si odvine z kotouče potřebné množství drátu, usedne jej, ohne do tvaru kramle, pak knihu prorazí a dole přebývající konec zahne dovnitř. Snášecí šička se skládá ze dvou částí pracující současně. První část je nekonečný pás se zarážkami, ke kterým se archy určené k šití nakládají. Druhá část stroje má šicí hlavy (dvě nebo čtyři), které lze posunovat na libovolnou vzdálenost nebo podle potřeby ubírat. Brožury musí být řaděny do sebe. Při brožurách vícearchových je nakládání potřebí tolika žen, kolik je archů, protože každá nakládá jiný arch a poslední nejblíže u šicích hlav nakládá obálku, tak jak řetěz postupuje, a sbírá si jednotlivé archy a posunuje pod šicí hlavy. Sešité brožury stroj samočinně vysunuje ven. Šití drátem ze strany Takto se šijí knihy, brožury atd., které mají jen dočasnou cenou: jízdní rády, učebnice, propagační brožury atd. Síla knihy určuje si i sílu drátu. Tímto šitím se kniha znehodnocuje. Nevýhodou je, že se kniha zavírá, a proto se musí přehýbat. U knih hodnotných se tohoto šití neužívá. Šití ve hřbetu Ve hřbetu můžeme šít jednotlivé archy nebo sešitová vydání. Můžeme šít drátem, čili kramlovat, nebo nitěmi na stroji (holendrování). Pro hromadnou výrobu se výborně hodí tzv. snášecí šička. Špička Papír má špičku, tj. není říznut správně do úhlu a rohy vybíhají do ostrého rohu. Při dalším zpracování vždy jsou s takto říznutým papírem potíže. Této vady se lze zbavit novým správným oříznutím, čímž se ovšem i zmenší formát. Štosovací stroj Rovná (štosuje) archy dodané tiskárnou a určené k řezání. Jsou to v podstatě dva stoly, z nichž jeden, nižší, má jeden roh snížený (je to šikmá plocha) a opatření vysokými pravítky a neustále se otřásá. Na druhém stole, vyšším, se archy nadlehčují vzduchem foukaným z trubek. Když jsou dostatečně nadlehčeny, přenesou se na nižší stůl, který je srovná neboli „vyštosuje“. Štosování Je srovnávání archů, listů i knih. Štosování archů se provádí též na stroji nebo ručně. V podstatě jde o co největší nadlehčení papíru vniknutím vzduchu mezi archy, listy, které se mírným úderem o stůl srovnají. Úder musí být lehký, aby se papír zbytečně neomlátil. Archy složené nebo vyrovnané ve stroji tiskařském se rovnají ovšem lépe. Trojřez Slouží pouze k ořezávání knih, brožur, sešitů apod. Starší systém tohoto stroje má jenom jeden nůž, kniha se spodkem se ručně otáčela. Novější stroje mají tři nože, z nichž delší řeže knihu vpředu a sjíždí jako prvý a dva kratší nože, které jdou současně, řežou knihu nahoře a dole. Je možno též řezat na tomto stroji pouze dvě strany, a to přední a dolní, to znamená, že u hlavy knihu neřežeme. Příslušný nůž se ovšem musí vyjmout ze stroje. Novější stroje mají automatické vykládání. Vkládání Znamená volné vložení přílohy do archu nebo mezi archy. Viz. lepení příloh. Vysekávací stroje Jsou nejrůznějších typů. Velké reklamní věci se vysekávají ve velkých sklápěcích lisech, menší pak na vysekávačkách kartonážních s použitím příslušné formy. K vysekávání drobných věcí možno použít zlatícího knihařského lisu. Vysekávání Se dělává ručně nebo na speciálním stroji pomocí speciálních nožů. Hojně se jich užívá u obchodních tiskopisů, kartoték apod., mívají různé tvary. Zastrkávání Do obálek je konečná práce na brožuře u stolu. Snesené knihy se na hřbetě natřou hustším klihem a vloží do zrylované obálky, potom se hřbet důkladně kostkou přihladí. U většího nákladu se zavěšování účastní čtyři až šest lidí nebo méně, podle povahy práce. Značkování archů Je velice dobrá věc pro knihaře i pro konečnou úpravu brožury. Značky dáváme mezi 1. A 16., 17. A 32. Stranu atd., vždy o cicero níže, při skládání archu musíme dbát, aby znaménko bylo přesně na lomu. Při správném postavení znamének a správném složení archů lze rychle zjistit, zda kniha je snesena bez chyby: znaménka pravidelně sestupují po hřbetu knihy. Aplikace Slabě vytenčená kůže se lepí na základní kůži potažené desky po zaschnutí a vylisování se v kontuře obzlatí nebo zamáčkne naslepo. Aplikace působí plasticky. Celopapírová vazba Celé desky se polepí škrobovým papírem máčeným na vodě nebo na mechu. Používá se papíru jednobarevného a nejlépe ručního, vždy dobré jakosti. Jelikož papír na spodní a horní hraně používáním trpí, vyztužuje se pevnějším materiálem: kůží, pergamenem, ale málokdy plátnem u hlavic, růžků a často i po celé horní a dolní hraně. Potahový papír se v těchto místech vyřízne. Na hotovou knihu nalepí se vyzlacený štítek. Tato vazba je velmi často žádána milovníky krásných vazeb, protože se může zajímavě řešit. Drážka Se vyklepává v oklepávacím stroji nebo mezi prkénky v ručním lisu kladívkem. Hřbet s dobře vyklepanou drážkou vypadá tak, že prostřední složky zůstanou rovné a do krajů se stejnoměrně vějířovitě ohýbají. Knihy s plátěným hřbetem mají drážku tupou, tj. do poloviny pravého úhlu, knihy kožené a pergamenové mají drážku ostře vyklepanou do pravého úhlu. Výšku drážky určuje síla lepenky. Při zpracování nákladů se u nás knihy nedrážkují. Dutinka Je úzce k sobě slepený přeložený pruh pevného papíru v šířce a výšce knižního hřbetu. Uvnitř zůstává papír neslepený, dutý. Jednou stranou se nalepí na hřbet knihy a druhou na hřbetník desek. Filety Používá se při ručním zlacení: je to mosazná linka, oblouček nebo tlačítko zasazené do dřevěného držadla. Hladič achátový Na leštění ořízek je vybroušený polodrahokam achát, pevně zasazený do vysokého dřevěného držadla. Hladič Na leštění kůže a plátna je zaoblená, hladká železná patka zasazená do vysokého dřevěného držáku. Horkým hladičem se leští kůže i plátno. Hřbetník Se nařízne ze slabého kartonu v šířce knižního hřbetu a ve výšce desky. Jeho tok (silné vlákno) jde souběžně s delší stranou hřbetníku. Opačný způsob znemožňuje kulacení. Intarsie Je vkládání jednotlivých kůží stejné síly a různých barev vedle sebe. Intarsie se nikdy nekonturuje linkou. Kapitálek Vznikl vývojem knižní vazby, spojoval jednotlivé pergamenové archy řetízkovým stehem z barevných nití k sobě. Dnes je kapitálek jen okrasným doplňkem a v běžné výrobě se používá již hotového kapitálku. Na kožené a pergamenové vazby se šije ručně z hedvábné příze střední síly na lepenkové pásky nebo papírové tyčinky. Kolacionování Čili prohlížení se provádí před každým šitím, přitom se zjišťuje správné pořadí signatur. Kožená vazba Nasazovaná je nejtěžší a také nejsložitější vazbou vůbec a vyžaduje veliké dovednosti, aby se úplně zvládl materiál. Jsou dva způsoby zpracování vazby, první tzv. Německý, používá předsádky s viditelným plátěným proužkem, roztřepené motouzy jsou nalepeny na vrchu desek. Druhý, tzv.francouzský způsob, se značně uchyluje ve zpracování, hlavním jeho rysem je, že má předsádku vlepenou vcelku nebo má předsádku vlepenou vcelku nebo má přídeští olemované kůží a třeba ručně zlacené nebo aplikované, na předsádku je někdy použito hedvábí nebo kůže. Nasazení desek se provádí protažením motouzu lepenkou, kde se zalepí a zahladí. Nesmí chybět ručně šitý jednoduchý nebo dvojitý kapitálek, širší kožený hřbet a rohy, popř.se také kůže vyleští hladičem. Vnější výzdoba kožené vazby se provádí ručním zlacením, slepotiskem, mořením, aplikací a intarsií. Křidélko Se zhotovuje na nasazovaných vazbách plátěných, kožených a pergamenových. Je to druh, pevného papíru asi 5 cm široký, obtočený kolem první a poslední složky. Kulacení desek se provádí na hotových, vyzlacených deskách (závěs) za tepla, aby se klih pod plátnem mírně rozehřál a hřbetník se lépe kulatil. Hřbet nesmí být nikdy zlomený. Kulacení knih Se provádí u silných knih, které se šijí na motouz. Nechá-li se kniha nezkulacená, s rovným hřbetem, potom trpí častým užíváním její vzhled a hřbet samočinně přechází do kulaté, nestejnoměrné formy. Kniha se kulatí kladívkem, při hromadné výrobě na kulatícím stroji. Lepenky Na desky se užívá ruční lepenky, která je vyrobena na stroji s kulatým sítem z papírové makulatury, odřezů lepenky, slaměné a dřevní drti. Do prodeje přichází ve svazcích o 25kg. Podle počtu kusů v jednom balíku se označují lepenky čísly 8-10-12-15-18-20-25 atd. Z toho vyplývá, že čím nižší číslo, tím je lepenka silnější, ale každý svazek váží 25 kilogramů. Na plátěné knihy běžné velikosti se používá šedé lepenky č. 20-25, na kožené knihy č. 10-15. Bílé lepenky neužíváme, protože je křehká. Strojní lepenky, která je vyráběna v nekonečných sítech, používá se převážně v kartonáži. Lepidla V knižní výrobě nejlépe vyhovuje kožní a kostní klih, želatina, pšeničný a bramborový škrob a lepek. Novodobých umělých lepidel, která jsou sloučeninami různých látek a jsou konservována v použivatelném stavu, užívá se dnes v mazacích strojích. Lisování Provádí se buď v nárazovém, kolečkovém nebo ručním lisu. Doba potřebná k prolisování se řídí jakostí papíru a silou knihy: při normálním papíru stačí nechat archy v lisu přes noc. Makulatura Na nalepené předlisty, obtočené bílým plátěným proužkem, se lepí čtyřlist makulatury, aby bylo získáno potřebné místo pro vlepení předsádky. Když je kniha svázána, makulatura se vytrhne, drážka se očistí od nečistoty a vlepuje se předsádka vcelku do otevřené knihy. Míra na šití knih Rozdělení zářezů (pro motouz) se provádí podle osvědčeného třináctidílcového pravidla. Od hlavy se odměří 1-1,5 cm a zbývající část se rozdělí na třináct stejných dílů. Takto rozdělená délka hřbetu se zařezává na 3-5 motouzů. Plátěné, celopapírové knihy se šijí na tři motouzy, pergamenové a kožené nejméně na tři motouzy. Při třech zářezech vynechávají se dole tři dílky a dvakrát čtyři dílky a u hlavy zůstává zbytek dvou dílků. Při čtyřech zářezech opět zdola tři dílky, potom dva, čtyři, dva a u hlavy zůstávají opět dva dílky. Na tomto základě postupuje se také při lepení vazů na kožených vazbách, které se mají krýt se zářezy v knize. Moření Přírodní kůže tříslem vydělávané (rudé skopovice, teletiny, vepřovice) se dají velice dobře mořit, tj.zbarvit potaší na hnědo a zelenou skalicí na šedo. Motouz Nejlepší motouz pro knihaře na ruční šití se vyrábí z konopí. Velmi dobře se třepí a je neobyčejně pevný. Vyrábí se v různé síle, což je velmi důležité, protože knihy malé a slabší vyžadují motouz slabší a naopak knihy silné potřebují motouz silnější. Nitě K šití jsou nejlepší režné nitě z lněného vlákna a to dvou- tří- čtyřpramenné, nitě třípramenné vynikají pevností a stejnoměrností. Nitě přicházejí do prodeje v klubkách nebo v cívkách. Nejužívanější jsou č. 14, 16, 20 a 30. Pro zvýšení pevnosti a proti zauzlování se nitě voskují. Ořízka bronzová Je náhražkou za drahou a obtížnou obřízku zlatou a je cenově přístupnější. Ořízka grafitová Vyniká tmavým, vysokým kovovým leskem. Ořízka máčená (žilková, hřebenová a turecká) se provádí na odvaru karagenového mechu nebo na rozpuštěném gumitragantu a odvaru lněného semene, na který se stříká barva. Nakamencovaná ořízka se ponoří a dotykem sejme různě rozvedené barevné obrazce. Provádí se ještě stále při hromadných vazbách obchodních knih. Ořízka natíraná Dělá se u zakázkových a nákladových vazeb plátěných i kožených. Užívá se při tom barev knoflíkových, anilinových, plakátových, mořidel nebo dnes nejčastěji tzv.barev těstových. Pouští-li barva po zaschnutí, přidává se do ní trochu škrobu nebo arabské gumy. Možno ji též vyleštit navoskovaným kartáčem nebo hladičem. Ořízka obtisková Je vlastně náhražkou za ořízku máčenou. Provádí se obtisknutím barevných žilek, stejným způsobem jako dětské obtisky. Ořízka osekávaná Dělá se na přední a dolejší straně knih vázaných do kůže a pergamenu. Provádí se tak, že v nůžkách na lepenku zasekneme jednotlivě všechny složky na stejnou velikost. U ručních papírů se stejnoměrně zarovnají některé přesahující listy, nikdy však se neořezávají. Ořízka stříkaná Dělá se na všech třech stranách při vazbách knihovních u vědeckých knih, slovníků apod. Řídká, nejlépe anilinová barva se stříká kartáčem přes síto. Při hromadných vazbách se provádí dukovací pistolí. Ořízka zlatá Je nejkrásnější a nejstálejší. Nejlépe se hodí k vazbě kožené a pergamenové. Chrání knihu před vnikáním prachu mezi listy. Nedá se však dělat na každý papír se stejným úspěchem. Pájka V knihařství spojuje zlato s materiálem, na který se tiskne. Rozeznáváme pájky vlhké: bílé, albumin, želatina a vyzina, suché pájky jsou různé prášky z pryskyřice, kopály a arabská guma. Pergamenová vazba S protaženými pásky je vlastně vazba zavěšovaná tím, že se zpracovávají desky zvláště- Šití knihy s provádí na delší, úzké pergamenové proužky, které se protahují na hotových deskách drážkou u hřbetu ven a u desky dovnitř a uvnitř desek se před podmazáním předsádky zalepí a do ztracena zaříznou. Pásky se také někdy barví nebo zlatí, tím se více odráží od pergamenového hřbetu. Plátno knihařské Vynalezl roku 1835 skotský nakladatel Archibald Leipton. Vyrábí se z čisté bavlny a v poslední době se také používá k výrobě buničiny. K lepšímu zpracování vyhovuje plátno z bavlny nebo ze směsi bavlny a buničiny. Z čisté buničiny je plátno tvrdé, těžko se zpracovává a při zlacení se olověné písmo rychle opotřebovává. Knihařské plátno je nutno apretovat, jinak by klih prolínal při mazání a nedalo by se bez podlepení zpracovat. Používáme pláten oboustranně apretovaných, obyčejných s tažením i bez něho. Jednostranně (vespod) apretované jsou: balon, ryps, ekruda. Potahové papíry Jsou černý nebo barevný chargrin, Gustav-mramor, achátový mramor, říční mramory, škrobové nebo máčené papíry na mechu nebo na vodě, kožité (imitace kůže) jednobarevné ražené nebo matové (imitace pláten) různých značek a jmen. Předsádky - Používají se jednobarevné z pevného papír, aby se papír po natření lepidlem zbytečně nevytahoval a po uschnutí znovu příliš nesmršťoval a aby tak nezavinil kroucení a borcení desek. - Předsádka je dvoulist, jímž se kniha vpředu i vzadu připojuje k deskám. Musí být z dobrého pevného papíru a ještě někdy zesílena ve hřbetě, neboť je z celé knihy nejvíce namáhána. - Předsádka s viditelným plátěným proužkem se dává na vazby knihovní, kožené a pergamenové (německý způsob), tato předsádka se obtáčí kolem prvního a posledního archu. - Předsádka vcelku s neviditelným plátěným proužkem hodí se ke všem vazbám s výjimkou kožených a pergamenových. Má tu výhodu, že je ve hřbetě neporušena. Při ručním šití lepí se předsádka přesně ke hřbetu složky, kdežto při nákladové vazbě se odsazuje 1-2 mm od lomu. Zabrání se tím propíchnutí. Přehled historických vazeb Vazby doby:
Ražební papír Hodí se pro strojní zlacení, vyrábí se natíráním bronzových nebo barevných směsí na papír nebo pergamen, s kterého se pak za tepla tiskem snímají bez použití pájky. Ruční zlacení Nyní se provádí jen na kůži. Tlačítko, písmo, linka se otisknou na hřbet naslepo. Obtisknuté místo se nabílkuje a na zahřátou linku se nanese plátkové zlato, které se tlakem přichytí na materiál. Různé návrhy vazby lze provést složením linek, obloučků nebo i opakováním jedné ozdoby. Slepotisk Tisk je naslepo (bez zlata) a používá se ho hlavně na kůži (vepřovice, hovězina, kozina), kde teplé tlačítko zbarví zvlhčenou kůži na tmavo. Složka Je jeden, půl nebo čtvrt tiskového archu, který je samostatně složený a označený číslem (signaturou). Strojní zlacení Provádí se při nákladové vazbě na sloupkových zlaticích lisech a rychlolisech. Zakázkové zlacení užívá malých výkonných strojů, kde se může použít buď vysokého písma z liteřiny, nebo i nízkého písma mosazného, zařazeného do zasouvacího svěráku, který se přímo vyhřívá elektřinou. Zde odpadá již lepení písma, které se jinak musí ještě dnes nalepovat na lepenku a zalepovat na horní desku stroje, aby pohybem páky se mohl provést tisk. Svěšení Znamená spojení desek (lepenek) se hřbetníkem papírem. Provádí se proto, aby byl lepší hřbet a žlábky na hotové knize, a také proto, že plátno je pevnější. Šití knih Slabší knihy do osmi složek se šijí na tkanice nebo roztřepený motouz, silné obchodní knihy a noty se šijí vždy jen na tkanice. Vazy Vznikly nezapouštěním motouzů do knihy, takže na hřbetě kožených vazeb obšitý motouz plasticky vynikal. Dnes se těchto pravých vazů užívá jen výjimečně u pamětních knih a rodových kronik. Falešné vazy vzniknou nalepením úzkých proužků lepenky na hřbetník. Po nalepení kůže na hřbet ještě za vlhka se tyto nepravé vazy vymodelují kostkou, kleštěmi a motouzem. Zapošívání Aby kniha byla pevnější, zapošívá se při ručním šití každá složka, tj.na koncích archů se provlékne nit vždy pod předcházející arch a řetízkovým stehem se přitáhne konec jedné složky k druhé. Zařezávání každá silnější kniha nad osm složek se zařezává, tj.udělají se pilkou zářezy pro motouz. Hloubka zářezů se řídí silou motouzu. Nikdy se nezařezává první a poslední složka, aby se nepoškodila předsádka. Pro strojní šití se zářezy nedělají, šije se totiž na organtin. Zlato jehož se užívá na ořízky a ruční zlacení, je vytepáno do lístků, které se vkládají mezi jemné listy papírových knížek. Zabarvení bývá červené, oranžové, zelené a citrónové. Do obchodu přichází v knížkách 52-59 mm a jedna knížka má 21 listů. Dvanáct knížek tvoří jednu knihu. Abonent (z francouzského abonnement – předplatné) je každý předplatitel novin nebo časopisu. Adrema Je značka u nás nejvíce užívaného stroje na rozmnožování adres. Adresy jsou tu vyraženy do kovových štítků a z nich se pak ve stroji otiskují na rozdíl od strojů značky Eliot, kde se otiskují s papírových rámečků. Adresní štítky jsou nálepky s předtištěnou firmou tiskárny a pečlivě vepsaným jménem a adresou příjemce, které lepíme na hromadné balíky, zvláště na ty, které posíláme poštou. Ale měly by být na každém balíku, který jakkoli odesílá tiskárna, protože vkusná adresní nálepka je vizitkou svědomitého dodavatele a – zamění-li doručovatel náhodou některý balík – může nepravý příjemce omyl okamžitě zjistit. Ambulance Je zpravidla vlaková pošta. Také se tak říká zvláštnímu typu malého a krytého rozvážkového auta. Balení tiskopisů Při odesílání z tiskárny patří k pracím expedice. Balíčky, které vycházejí z tiskárny, musí být vzorně vypraveny. Doporučuje se na každém štítek s firmou a značkou výrobce na nejmenší straně balíčku, se stručným popisem obsahu a množstvím. Řádně adjustované zboží ukazuje, že jde o výrobek značkový. Rozdílné tiskopisy je účelné opatřit obalem odlišných barev. Dodací list Doprovází doručované zásilky a zůstává v rukou příjemce zboží. Příjemce potvrzuje správné převzetí na připojeném přijímacím listu. Oba listy vystavuje obvykle propisem expedice a mají obsahovat všechny údaje, které potřebuje zákazník nebo příjemce k řádnému převzetí zboží. Není-li dodávka doručována zákazníkovi přímo, bývají podepisovány dva listy přijímací, a to jeden pro vlastní účtárnu, druhý pro zákazníka, aby i on měl doklad o tom, co přijal jeho prostředník. Uvádějme zde vždy kromě vs¨lastního čísla objednacího i zakázkové číslo objednatele. Dohlédací poštovní úřad Úřad, který povoluje na zvláštní žádost užívání novinářské sazby při rozesílání novin. Expedice Poslední úsek v technickém provozu, který hotové tisky přejímá, kontroluje jejich množství a jakost, zaznamenává, balí a na potvrzení doručuje poslem, autem, poštou nebo drahou objednateli. Je to administrativní oddělení obchodně-technické. Zaměstnává: expedienta nebo expedientku, baliče, posly, šoféry a závozníky. Mívá k dispozici vozidla vhodných typů a obstarává obyčejně i doručování listové pošty nebo korektur tam, kde je to časově nebo hospodářsky výhodné či nutné. Konsignace Všude tam, kde jde o hromadnou zásilku ať novin, nebo většího počtu balíků tiskopisů či jiného zboží, doprovází zásilku konsignace, tj.seznam balíků a jejich obsah. Kursovní oddělení zvláštní oddělení dohlédacího poštovního úřadu, které určuje směrování a svazkování novin. Makulatura Souhrnné pojmenování pro všechny vadné výtisky nebo části výtisků novin i časopisů. Mutace Původně změna v textu novin nebo vůbec kteréhokoli tiskopisu stala se zkráceným označením pro krajinská vydání. Např.vydání pro Karlovy Vary = karlovarská mutace. Páska Nebo křížová páska je konvenční obal na noviny nebo časopisy. Chrání zasílaný výtisk a přitom umožňuje kontrolu, že se pod levnou novinářskou známkou posílá vskutku jen časopis a nikoli jiné sdělení, které by podléhalo vyšší poštovní sazbě. Průvodní list Doprovází všechny zásilky posílané poštou nebo drahou. Nahrazuje dodací list a bývá připojen k hromadným zásilkám. U drážních zásilek může být opis poslán poštou a tu nahrazuje návěští. Průvodní list má obsahovat nejen množství, ale i čísla a značky jednotlivých balíků v společné zásilce, aby ztráta mohla být snadno zjištěna a reklamována. Reklamace novin Je to stížnost na nedoručení novin. Reklamace nedoručených novin zasílaných poštou vyřizuje kursovní oddělení poštovního úřadu. Stížnosti nutno vyplácet buď jako psaní, dopisnici nebo tiskovinu. Remittenda Společný název pro neprodané výtisky novin a časopisů, které prodejny vrátily administraci. Je to zároveň jakýsi barometr obliby novin, vysoká remittenda je varovným signálem administraci i redakci. Spěšnina Zásilka novin nebo tiskopisů, kterou zasílá tiskárna. Tato zásilka je dopravena drahou nejbližším vlakem, popř.rychlíkem a je vydána adresátu na nádraží. Dopravní úřad pošle příjemci návěští (aviso), že zásilka došla a že si ji může příjemce vyzvednout. Špička Štítek, nálepka na balíku novin, je na ní označení směru a vlakové pošty. Štosování Rovnání novin od rotačky do stohů po 400 až 500 výtiscích. Vlaková pošta Obvykle ve zvláštním voze připojeném k vlaku. V tomto voze se dopravují poštovní zásilky a při jízdě třídí. Vlakové pošty nejsou připojeny ke všem vlakům, proto jsou vlaky s poštovními vozy zvláště označeny v jízdním řádu svislou čárkou mezi časovými údaji. Volnoběžka Novinová zásilka, vydávaná adresátu ve stanici ihned po příjezdu vlaku. Na adrese musí být údaj: „Volnoběžné“ nebo „Nádražní noviny“. Adresní páska má být tištěna na červeném papíru. Počítání rukopisu jest jedna z prvních velmi důležitých prací, kterými začíná příprava k vydání knihy. Znát co možná přesně budoucí rozsah připravované knihy jest nutno nejen z důvodů kalkulačních, nýbrž i pro výpočet spotřeby papíru, pro zajištění knihařského materiálu atd. Výpočet možno provésti různým způsobem, nejobvyklejší jsou způsoby tři:
JAK SKLÁDAT AKCIDENČNÍ TISKOPISY Nejjednodušší je dvojlist na výšku nebo na šířku s užitkovou plochou čtyř stránek. Je to nejužívanější typ u všech druhů časopisů. Horní list může být také užší. Složíme-li list papíru dvakrát, vždy napříč, vzniká normální složka o osmi stranách. Z nich čtyři se nabízejí pro kratší texty, uvnitř pak může být použito celé plochy, po případě jako plakátku. Je to normální knižní půlarch. Skládání na tři lomy je běžné u tisků, které bývají posílány v podlouhlých normalizovaných obálkách. V postavení na výšku nabízí se prostor pro šest stránek, které se mohou rozkládat dvěma způsoby, jak ukazuje nákres. Kde nevystačíme s šesti stránkami, tam můžeme přeložit dvojlist na třikrát a získáme dvanáct stránek. Obsah se rovná malé brožurce. Při řazení větších obrázků dbejme však vždycky, aby lom nezasahoval jejich choulostivé partie nebo drobné písmo. Vnitřní plochy může být využito pro vývěsku. Také čtyřlisty můžeme skládat rozličně, jako leporelo nebo vnějšími listy do středu, podle toho, jak to lépe vyhovuje pořadí stránek, obsahu nebo úpravě. U varhánkových způsobů, tj.leporel, obvykle ne pořadí stránek nezáleží. Nejobvyklejší praktická skládačka osmistránková je na dva lomy. Dá se najednou celá otevřít. Patří k nejlevnějším typům, a dá se jí velmi efektně využít, protože při postupném otevření se prostorová plocha velmi nápadně mění, rozšiřuje. Je to vlastně normální osmička vyřaděná v pásu. Zvláštní oblibě se těší skládačky varhánkově složené, protože u nich počet stran není téměř omezen. Je to prostý pás papíru, složený podle potřeby, aby konečný formát byl vkusný, příruční až kapesní. Je dobře pamatovat hned i na obálka, takže celý tisk může být vyroben z jednoho kusu a v jednom pracovním chodu. Je oblíben u sérií pohlednic. Architektura knihy jako souhrnný pojem zahrnuje v sobě následující složky: Lámání knihy znamená upravovat sazbu do stránek. Je to důležitý a obtížný řemeslný problém. K tomu je potřeba nejen dokonalé znalosti pravidel sazby, ale i značné technické zručnosti: |
